Prezident Miloš Zeman v úterý odpoledne promluvil před poslanci ve Sněmovně. Zdrcujícím způsobem zkritizoval návrh služebního zákona, na kterém se dohodly vládní strany s částí opozice (TOP 09 a ODS). Jak prezident prohlásil na závěr, učinil tak, aby spasil svoji duši: „Dixi et salvavi animam meam,“ tedy „řekl jsem a spasil svoji duši.“ Musel to říci, aby měl čisté svědomí.
Zemanovy projevy jsou pro jedny lahůdka, pro druhé pekelná otrava. Chutnají těm, kdo jsou nespokojeni, kdo v politice vidí jen špínu a v politicích zločinné idioty. Otravují pak ty, kdo si nepotrpí na levné bonmoty typu, že s moderátorem Václavem Moravcem nebude Zeman diskutovat, neboť „s domovnicemi se nediskutuje“. Otravou jsou jeho řeči pro ty, kteří vědí, že demokracie neexistuje bez svobody slova a tisku. Tedy bez kritického, neochočeného, nesehnutého tisku. Zeman tisk neustále napadá.
V případě služebního zákona Zeman vyslovil výhrady, které myslí vážně. Můžeme mu věřit, že mu opravdu silně lezou na nervy oni političtí náměstci. A především pak paragraf 173 nového, za tři týdny slepeného návrhu služebního zákona. V něm stojí psáno, že každý ministr má právo na maximálně dva politické náměstky. Přitom není, jak Zeman několikrát zdůraznil, nijak definována skutečná náplň jejich práce. Je pouze řečeno, že může ministra občas zastupovat ve vládě či ve Sněmovně.
Prezident a jeho lidé si návrh zákona prostudovali a došli k témuž závěru jako každý, kdo nový návrh čte nezaujatě. Když vláda nastupovala, zavázala se, že odpolitizuje státní správu. Slíbila, že skončí časy, kdy po volbách na ministerstvech nastala jatka, kdy se měnili nejen náměstci, ale i ředitelé sekcí, odborů, jejich zástupci atd. O návrhu služebního zákona Miloš Zeman prohlásil, že je naopak „zesílenou politizací“. A uvedl celkem jasné, ostatně všeobecně známé a v médiích opakovaně probírané příklady.
Popsal jmenování odborných, „nepolitických“ náměstků a ukázal, že o nich zase rozhodnou politici. Pak hovořil o naprosté zbytečnosti politických náměstků. Ti podle něj ničemu nebudou rozumět, a když už půjdou třeba na vládu, budou muset vybíhat s telefonem na chodbu a ptát se odborných náměstků, co mají vlastně říct. - Vtipné, ale mimo.
Zeman spasil svoji duši. I my ji spasíme
V tom, že si budou jen „česat pěšinku“ a brát stotisícové platy, se hlava státu s vysokou pravděpodobností mýlí. Političtí náměstci, jak jsem je poznal třeba v sousedním Německu při rok a půl trvajícím vyjednávání readmisní dohody (o vzájemném předávání uprchlíků), mají plno práce. Vyjednávají s politiky a poslanci, s politickými kluby, zastupují ministra ve výborech a samozřejmě musejí své práci, svému oboru dokonale rozumět. Alespoň v Německu. Jinak by je nikdo nebral vážně.
Pokud Zeman kritizuje politické náměstky, každého napadne: A ty, holoubku, máš zase svého kancléře Vratislava Mynáře. Tento muž nemá dokonce ani bezpečnostní prověrku na přísně tajné.
Ale budiž, Zeman nekritizuje zákon v Německu a dobře vystihl základní slabinu tuzemských navrhovaných politických náměstků, tedy že nemají definováno, čemu mají sloužit.
Zeman ve svém projevu, on je mimořádný populista, zcela pominul fakt, že ministerstvo vykonává státní správu, ale zároveň je politickým nástrojem. Naplňuje – v ústavních a zákonných mezích – politický program nové vlády. Příklad: minulá vláda měla protikorupční policii, která stíhala mimo jiné daňové úniky. Tato vláda má Kobru, která dělá totéž, taky spolupracuje s ministerstvem financí, jako dřív protikorupčníci, ale jinak se jmenuje a jinak je organizována. A, na to nezapomeňme, jinak byla obsazena. Podstata se tedy nemění – nová vláda přijde a nacpe si všude svoje lidi. Na úrovni vedení ministerstva to dělat musí, aby mohla plnit svůj politický program. V policii či na jiných úřadech by to dělat neměla, ale stejně dělá.
Zeman tedy napadl fakt, že zákon posiluje politizaci státní správy, ale úplně nejvíc zepsul ony nešťastné politické náměstky a paragraf 173. Hlavní smysl jeho návštěvy pak byl tento: pokud zákon s politickými „budižkničemy“ přijme, prezident ví, že jeho veto bude přehlasováno, ale podá ústavní stížnost. Vnesl do hry trumf. Pokud by Ústavní soud, který vede Zemanův přítel Pavel Rychetský, vyhověl stížnosti, služební zákon by opět padl. Důsledky by byly vážné – zvláště v Bruselu a ve vztahu k evropským penězům.
Zeman toto hrát umí. Umí ošklivě rozebrat soupeře, obnažit jeho nahé nohy, jeho hanbu. Mistr. Ale sám u sebe to samé nevidí. Pokud kritizuje politické náměstky, každého přece napadne: A ty, holoubku, máš zase svého kancléře Vratislava Mynáře. Tento muž, který si „češe pěšinku“, nemá dokonce ani bezpečnostní prověrku na přísně tajné. Nemůže tedy řádně vykonávat svoji práci. Do hradní funkce se dostal jako funkcionář SPOZ, strany, která Zemanovi pomohla na Hrad. Zeman je skvělý rétor, ale na jedno oko slepý. Politické náměstky vidí, leč svého kancléře, trám ve svém oku, ne. Toto mu vzkazujeme, abychom spasili svoji duši.
