Skautský institut zajímalo, co si dnes česká veřejnost myslí o odvaze. Jsme odvážní? Chceme takoví být? Jsou odvážní Češi jako národ? U poslední otázky mám pochybnosti, jestli není absurdně generalizační. Odvahu jsem si celé roky spojoval s jedincem, ale po vypuknutí války na Ukrajině jsem pochopil, že se dá vztáhnout i na celý národ v mezní situaci.
Výzkum si zdejší skauti objednali u společnosti Behavio, která také dává dohromady Atlas Čechů. Ten popisuje tuzemskou dospělou populaci, která používá alespoň jednou za tři měsíce internet, což u nás činí celkem 83 procent obyvatelstva staršího 18 let.
Dozvěděli jsme se tak, že odvaha je důležitá jen pro polovinu Čechů. Záměrně používám slůvko "jen", zdá se mi to málo. Odvahu vnímám jako naprosto klíčovou pro život. Žít naplno, denně, aktivně, vděčně je odvaha. Další údaj z výzkumu, jen 19 procent lidí se považuje za odvážné. To však může být zkresleno skromností; kdo o sobě řekne "jsem odvážný", bude znít ve zdejších poměrech jaksi nepatřičně. Odvahu jednotlivce mají posuzovat druzí, řekl bych.
Jiný zajímavý údaj - české společnosti podle studie zcela chybí dnešní společné vzory odvahy. Jeden z jejích autorů, sociolog Vojtěch Prokeš říká: "Výzkum ukázal, že ve veřejné sféře neexistuje příliš lidí, které by Češi považovali za vzory kuráže. Nebo tu možná jsou, ale my je nevidíme." Zaznívala jména Miroslava Kalouska, Danuše Nerudové, ale i dezinformátorky Jany Zwyrtek Hamplové. Máme v tom pěkný hokej.
Co je vlastně odvaha? Jistě pojem, na který lze nahlížet rozličně a který se vyvíjí. Dřív se spojovala zejména s bojem, s rytířstvím, nasazením života. Za komunistů byli odvážní ti, kteří se postavili bolševickému systému. Ale už tehdy vznikl zmatek, pro mnohé lidi byli odvážní odpůrci režimu "blázni", ohrožovali své rodiny, budoucnost svých dětí i tu vlastní. Typický rozhovor za minulého režimu: "Podepsal bys mi petici? Zavřeli člověka za to, že šířil nezávislou kulturu." Odpověď: "Chceš mi zničit život? Chceš, aby mě vyhodili z práce?"
Takové dilema dnes neřešíme. Máme svobodu projevu, vyznání, pohybu, všeho možného. Co je tedy dnes odvaha? Podle výzkumu: "Říct veřejně svůj názor, být sám sebou, pomoci potřebným, postavit se nespravedlnosti, ale i některé názory (například: být pro/proti válce na Ukrajině nebo být/nebýt očkovaný)."
Vidíme posun. Máme svobodu projevu, za pravdu se nezavírá, stát za ni nešikanuje, stát se smrskl, skrčil, tajná policie nikoho nehoní a to státu sluší. Ale "říct veřejně svůj názor" je i dnes vnímáno jako odvaha. Třeba když se mi něco nelíbí v práci a mohli by mě za kritiku "nemít rádi", časem i vyhodit, "říct veřejně svůj názor", když mám hypotéku a nemohu si dovolit hledat jiné místo, jiné zaměstnání. Odvaha jde vždycky proti "zdravému rozumu", proti opatrnosti, která je nám odmalička vtloukána do hlavy.
Jako odvážný muž se světu vyjevil Volodymyr Zelenskyj
Velmi cenný pohled na odvahu: být sám sebou. Nenechat se zprůměrovat, zobecnit, zploštit, nepřizpůsobovat se většině, žít si po svém. Dnes těžké. Vždycky těžké. V každé době existuje jakási obecně sdílená představa toho, co se má, jak má člověk "správně" žít, jak vypadat, kolik vydělávat, co nosit na sobě. "Být sám sebou" znamená jaksi automaticky vyčnívat. Jsme ochotni to jakž takž akceptovat u dětí, ale ne u dospělých, jedině u těch nejúspěšnějších, ti smějí býti sami sebou, u těch to najednou obdivujeme…
Přitom být sám sebou tady zjevně neznamená chovat se jako gauner, ale mnohem spíš se jako gauner nechovat, nedělat takové ty běžné podvůdky, neplout s proudem, žít po svém nejen pro sebe, vyjadřovat své názory a umět si je obhájit.
Odvaha "pomoct potřebným" mi připadá velmi zajímavá. Jde jaksi proti mně, místo sobě pomáhám jiným, dělám tedy zase něco nenormálního, nepřirozeného. A je to ceněno. Za velmi jasnou považuji definici "postavit se nespravedlnosti". To byla odvaha za bolševika, za nacismu, to je odvaha v dnešním Rusku, ale i u nás, třeba na pracovišti. Postavit se nespravedlnosti vyžaduje odvahu, protože to není masovka, člověk to obvykle musí učinit sám. Není to legální demonstrace, davovka, ale osobní akt, jdu s kůží na trh, trhejte mě.
"Ve veřejné sféře neexistuje příliš lidí, které by Češi považovali za vzory kuráže," říká Vojtěch Prokeš. Vidím jich kolem sebe dost, z těch veřejně známých třeba kněze Tomáše Halíka, ale zároveň chápu, že to není vzor pro sekulární Čechy. Odvážní jsou zakladatelé Milionu chvilek pro demokracii, Mikuláš Minář a Benjamin Roll, i jejich následovníci. Češi vědí, uznávají, že odvážný byl Václav Havel, Jan Palach, Jan Hus. Dnes ale jako by odvaha z politické sféry mizela. Není tam snad potřeba? Neřekl bych.
Když byla jedna z prvních protivládních demonstrací, doufal jsem, že premiér "najde odvahu" a půjde před ten rozzlobený dav promluvit. Možná mu to vymluvili, možná pro jeho poradce odvaha není důležitá. Chyba. Stavět se čelem a zároveň rozumně argumentovat je cenné. Odvaha je nechat se vypískat, ale zkusit to. Odvaha je nechat se potupit, když usiluju o dobrou věc. Odvaha je občas jednat jako blázen. Tedy tak, že z toho nic nekouká, leda potupa, odpor, malér. Odvaha u nás je nedělat populistickou politiku. Odvahu křesťan vidí na Ježíši, odvahu nechat se ukřižovat pro druhé. Základ odvahy.
Zpět k politice. Za odvahu považuji obě cesty Petra Fialy a jeho lidí do Kyjeva. Odvahu obdivuju na ukrajinských vojácích. Jako odvážný muž se světu vyjevil Volodymyr Zelenskyj, to je živý příklad dnešní politické odvahy.
Byl by omyl myslet si, že odvahu dnes nepotřebujeme, že není klíčovou hodnotou. Odvážní lidé bojují s rakovinou, přemáhají vlastní závislosti, neskrývají svoji orientaci, bojují za práva druhých. Přiznat si, že jsme brutálně poničili svoji planetu, vyžaduje odvahu. A odvážné je měnit svoje návyky, snažit se Zemi pomoci. Odvaha má klíčový smysl. Je dobře, že Skautský institut vrací ten odstrkovaný, jakoby zbytečný pojem znovu do našich myslí a životů. K odvaze máme vést sami sebe i svoje děti. Bez odvahy neexistuje svoboda.
