Koncem týdne se Poslanecká sněmovna dosyta pohádá o Národní plán obnovy, což je rozdělovník pro zhruba 172 miliard korun, které nám v příštích letech mají přijít ze speciálního unijního balíku.
Debata to bude užitečná i zbytečná zároveň. Užitečná proto, že už dávno jsme se měli bavit o tom, jak co nejlépe využít neopakovatelného investičního impulsu k modernizaci republiky.
A zbytečná proto, že změnit už může jen velice málo: Do konce dubna totiž musí být celý rozsáhlý program již omašličkovaný a doručený do Bruselu. Časový prostor něco zásadnějšího změnit je tak prakticky nulový.
Vicepremiér Karel Havlíček se v posledních měsících velmi snažil celý plán zlepšit a v mnohém se mu to i podařilo. Ale zcela uspět nemohl. Pokud Česko neví, jaké chce reformy, nemůže na ně navázat smysluplné investice. Vicepremiér si tak jen zapisuje nové a nové mnohamiliardové nároky ze všemožných stran a pak je náhodně dělí alespoň dvěma.
Víc než polotovar tedy do Bruselu asi doručit nezvládneme, přesto to nemusí být definitivní prohra. Je totiž prakticky jisté, že v následujících dvou letech se v jednotlivých národních plánech bude ještě mnohé měnit. Nedodělaný domácí úkol tak lze ještě dohnat - na jedničku to asi už nebude, ale velmi dobře bychom stále prospět mohli.
Slepé investice bez reforem
V koronavirovém dění minulého roku to zapadlo, ovšem v říjnu se premiér Andrej Babiš dopustil jedné opravdu velké chyby, která celý Národní plán obnovy pronásleduje dosud.
Po letním schválení obřího unijního balíku za 750 miliard eur chtěl být mezi prvními šéfy vlád, kteří předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové hrdě předají národní požadavky. Přivezl jí ale jen sesyp naprosto náhodných nároků bez ladu a skladu. Asertivní vicepremiérka Alena Schillerová se do něj pokusila například procpat všemožné finanční úlevy či daňové odpisy a ještě je prodávat coby ekologická opatření. Podrobnostmi se nemá smysl zabývat, protože Evropská komise dala jasně najevo, že na sobě dříví štípat nenechá - a smetla celý fascikl rychle ze stolu.
Tým vicepremiéra Havlíčka vedený náměstkyní Silvanou Jirotkovou následně v desítkách verzí předělával a předělával plán do podoby, kterou nyní dostali senátoři i poslanci. Přestože se vládní úředníci za uplynulé měsíce sešli s kde kým a převzali desítky vytoužených nákupních seznamů za desítky miliard, celonárodní debata vlastně dosud neproběhla. V mnoha městech, poslaneckých kancelářích či velkých podnicích se navíc stále povaluje nějaká z minulých, dosti rozdílných verzí dokumentu, což jen prohlubuje všeobecný zmatek. (Stížnosti na nedostatečnou diskusi o plánu a minimum informací pršely dost ostře například na nedávné debatě CEBRE).
I kdyby se ale o Národním plánu obnovy dělaly každý týden velké debaty na Václavském náměstí, zásadní věc by stejně nevyřešily: Jak zhodnotit 33 miliard na digitální transformaci, když nemáme smysluplný reformní plán digitalizace Česka? Jak posoudit 78 miliard na zelenější infrastrukturu, když nemáme žádnou hodnověrnou ekologickou reformu dopravy a průmyslu? Je 25 miliard investovaných do vzdělávání hodně nebo málo, když není shoda na cílech školské reformy? A má vůbec smysl investovat 15 miliard do zdravotnictví, když neexistuje zdravotnická reforma?
Mít plán alespoň jako Poláci
Tým Karla Havlíčka to šalamounsky vyřešil tím, že se v plánu vůbec na reformy neptá. Prostě je to jen investiční soupiska odrážející, kdo si co jak ostrými lokty vylobboval. Evropská komise ale opakovaně zdůrazňuje, že v národních plánech má být vyvážený mix reforem a investic, což v překladu znamená: řekněte nám, kde chcete být za deset let, a pokud to není blbost, dáme vám na to peníze. Kde chce být za deset let Česko, ovšem zjevně nikdo moc neví.
Pro kontrast zmiňme třeba Poláky. Ti jsou sice nyní v EU zase jednou za kverulanty, protože ač je již celý balík schválený šéfy vlád, ve varšavské koalici se nyní strhla bitka o to, zda projekt ještě nezablokovat. Nic to ale nemění na faktu, že naši severní sousedé mají již dávno srozumitelně vypracovaný soupis reforem a na ně navázaných investic, který je snadno dostupný k přečtení i pochopení jakémukoliv polskému občanovi.
To v Česku se plán pokoutně šíří v asi deseti podobách, nakonec jej za pět minut dvanáct uveřejní Piráti, ale vicepremiér Havlíček vše vrátí zpět s tím, že ani oni nemají v rukou konečnou verzi, protože ta ještě stále neexistuje.
S tímto chaotickým přístupem to pro nás nakonec může být hodně drahých 172 miliard. Snad jen pár technikálií: Brusel nám rozhodně nepošle hned pytle peněz. Po schválení plánu dá jen 13 procent částky na předfinancování, pak maximálně dvakrát ročně vyhodnotí další žádosti o peníze.
Zároveň to ale celé bude extrémně rychlé, za tři roky musí být peníze na národních účtech. To si vyžádá extrémní nároky na kontrolu a audit. Pokud by vše směřovalo do logického reformního celku, bylo by to mnohem jednodušší. Takto nás čekají stovky neřešitelných popotahování, zda nákup pěti notebooků do školy je, či není smysluplný, když nevíme, jaké školství vlastně chceme. U soukromých žadatelů to bude ještě větší peklo, proti kterému někdejší proslavené regionální programy eurofondů (zdravíme Čapí hnízdo) možná budou jen dětskou hříčkou.
Country for the Plan
Je dobře, že opoziční poslanci Národní plán obnovy pozdě, ale přece jen tahají na detailní přetřes v Poslanecké sněmovně. Snadno se totiž může stát, že to oni ponesou za realizaci obřího plánu zodpovědnost. Pokud se ve Strakově akademii změní v říjnu osazenstvo, pak právě nová vláda bude muset smysluplně desítky miliard utratit ve veřejném sektoru a další desítky miliard pečlivě kontrolovat v tom soukromém. Pokud to nezvládne, nikoho nebude zajímat, že na počátku plán nebyl ideálně připraven. Podstatné bude, že Česko mělo unikátní modernizační šanci poskočit vpřed a zahodilo ji.
Pokud teď ale Národní plán obnovy už nesejde z očí odborníků a veřejnosti, žije stále ještě naděje, že vše dobře dopadne. Stačí jen chvíli nebýt Country for the Future, což stejně nic neznamená, a být Country for the Plan.
