Znamenají pro nás dnes Velikonoce něco víc než den volna, případně pijatyku okolo pomlázky? Spojuje si ještě někdo šlehání pomlázkou spletenou z čerstvých jarních prutů a předávání pomalovaných, okrášlených vajec s plozením? (Pomlázka, jak známo, symbol penisu, vejce od dívek symbol rozmnožování.) Máme pocit, že všecko ovládáme. Co s pomlázkou v době antikoncepce, že. My neprosíme o plodnost, my ji masivně brzdíme. A když je žena neplodná (přibývá jich), zkouší umělé oplodnění.
Většina z nás nežije na vsi, takže ani nijak silně nevnímáme smysl jara, přírodní obnovu života, přírodní zmrtvýchvstání. Líbí se nám kvetoucí šeříky a zlatý déšť, to ano. Fotíme si je. Věšíme na Facebook. Víc nic. Necítíme jaro jako vracející se přírodní sílu, obnovu, restart. Když sedíte v kanceláři, je to tam stejné na podzim i na jaře.
Podle průzkumu agentury SANEP vnímá 36,5 procenta dotázaných Velikonoce jako „tradiční jarní svátek“ (to zní velmi prázdně, nic to neříká). Tradiční křesťanský svátek v nich vidí 30,6 procenta. Volné pondělí 20,5 procenta. Nejvýznamnější křesťanský svátek pak pouhých 8,6 procenta oslovených. Duchovním činnostem (Co to je? Čtení Bible? Modlitba? Nebo nějaké čarování?) se o Velikonocích věnuje celkem 7,1 procenta dotázaných.
Velikonoce prožívané po křesťansku jsou obtížné. Jaro přišlo letos dřív, všecko to pučení a kvetení, krása, v níž je nějak podvědomě zakódována naděje. Do toho pašije, téma smrti, utrpení, poprava člověka, syna božího, „bohočlověka“ na kříži. Pro nekřesťana se dá téma Velikonoc zredukovat na Boha, který se obětoval a prohrál. Ukřižovaného Ježíše nemůže postmoderní člověk vnímat jinak. Prostě mu ta sametová revoluce nevyšla, byl popraven. Je nepochopitelné, že jeho smrt (a křesťané zmrtvýchvstání, které ovšem nebylo vědecky dokázáno, pouze se v ně věří) slaví lidé dodnes.
Společnost soutěže, vítězů
Velikonoce jako téma oběti, smrti a také poslušnosti (Ježíš mohl kříž odmítnout, ale podle Bible ho poslušně přijal) jsou nemoderní, out, ne-in. Žijeme ve společnosti nekonečné soutěže, posedlostí soutěžemi, olympiádami, ve společnosti orientované na výhru. Prohrát je potupné, nezajímavé, tedy i zbytečné. Nechceme prohrát, chceme vítězit.
Katolický myslitel Tomáš Halík vidí Velikonoce jinak: „Když se čte strhující pašijový příběh, pukají skály v našem nitru, povoluje to, co v nás zkamenělo, ztvrdlo, okoralo, a to nejcennější hluboko v nás aspoň na chvíli zasvítí a stane se přístupným.“ Věří v sílu slova.
Páter Halík nás vrací do jiného světa, do jiného vnímání světa, do tajemství, nahlížení nepoznatelného. Pašijový příběh popisuje jako fantastické drama, které si dodnes podrželo svoji platnost a sílu: „Na scénu vystupují všechny mocnosti světa – moc s tváří Piláta, tradice a náboženský establishment v barvách velezrady, zrada s maskou Jidáše, selhání v podobě Petra, soucit v závoji Veroniky – a pravda, pravda opuštěná, pravda vzdorující moci v bezmocném králi, který s trnovou korunou na hlavě říká: Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“
Evangelický farář Pavel Pokorný o největších křesťanských svátcích řekl toto: „Ježíš ve velikonočním příběhu je spoután, vláčen, posmíván, ponižován, donucen nést svůj kříž, a ani to ze své síly nedokáže, a nakonec je ukřižován. Není hybatelem dění, je jeho trpným objektem. Crucifixus – na kříž upevněný, přibitý, fixovaný.“
Pravda o křesťanských Velikonocích není příjemná. Nemilosrdně nám strká čumák do kaluže smrti, na niž bychom nejradši zapomněli a kterou sami před sebou velice umně, šikovně schováváme.
To je ten problém: pravda vzdorující moci v bezmocném králi. Bůh, který není hybatelem věcí, ale jen trpným objektem. K čemu je současnému člověku Bůh, když byl přibit na kříž, Bůh, jehož symbolem je utrpení, nespravedlivá, absurdní poprava. K čemu je takový Bůh člověku, který je odmalička vychován, aby soutěžil, který je posedlý výhrou, ovládáním druhých, úspěchem, chce nejen vyhrávat, ale také definitivně, jednou provždy vyhrát. Což ovšem díky jeho smrtelnosti prostě a jednoduše nejde. Lidé věřící v duchovní moc lidstva by poopravili, že „zatím nejde“.
Čumák v kaluži smrti
Pravda o křesťanských Velikonocích není příjemná. Nemilosrdně nám strká čumák do kaluže smrti, na niž bychom nejradši zapomněli a kterou sami před sebou velice umně, šikovně schováváme, kterou ze všech sil oddalujeme, které se v skrytu duše děsíme.
Velikonoce v křesťanském pojetí nás vyzývají, abychom se chystali na smrt, abychom se ji učili přijímat. Jako ji bez reptání, bez vzdoru přijal Ježíš. Nejen faráři, ale i někteří psychologové míní, že je moudré na smrt myslet, jakoby na ni trénovat, připravovat se, předem, včas se s ní smířit. Neděsit se smrti. Křesťané věří, že smrt není konečná. Je to však víra, důkaz chybí a bude chybět.
Pro věřící i nevěřící je dobré o Velikonocích zastavit (nebo klidně kdykoli jindy, ale o těchto svátcích máme na pauzu čas a tradiční důvody přemýšlet). Vystoupit z proudu, z davu, být klidně na chvíli sám a přiznat si, kdo ve skutečnosti jsem. Že to slavné vyhrávání skončí i těm nejzdatnějším vítězům. Uvědomit si, že dav o Velikonocích na Piláta volal: Ukřižuj ho! Chtěl místo vraha Barabáše popravit Ježíše. Dav je zrádný. Většina se snadno a ráda mýlí. Dav si nepřipouští smrtelnost. Dav je jako my, vždycky prahne po výhře.
Jsme tedy společnost soutěže, vzývající vítěze a vítězství. Přitom zdrcující většina z nás prohrává jednu soutěž, jednu bitvu za druhou. Vítězů je ze své podstaty málo. Možná i proto stále přitahuje prohrávající Ježíš. Je Bohem pro prohrávající, selhávající, neúspěšné. (A znovu nutno připomenout, že nakonec čeká prohra na každého.)
Jak zjistili výzkumníci, „duchovním činnostem“ se o Velikonocích věnuje 7,1 procenta dotázaných. Vlastně to není málo. V davu, který skanduje Vítězství, vítězství, vítězství!, to vůbec není málo.
