Například ten, že lidé jsou navzájem solidární a že ti, kteří měli to štěstí, že je žádná pohroma nepostihla, pomohou těm, kteří přišli úplně o všechno.
Tragédie zmizela z pozornosti médií stejně rychle, jako do nich na začátku pronikla.
Říjnové zemětřesení bylo v mnoha ohledech horší katastrofou než pohroma způsobená tsunami na konci roku 2004. Přesto nebyly ohlasy a reakce světa ani zdaleka takové, jakých by bylo zapotřebí. Zapotřebí alespoň k tomu, aby lidé mohli byť v provizorních, ale přesto důstojných podmínkách přežít nadcházející zimu.
Počet postižených je těžko uvěřitelný. V Pákistánu zemřelo více než osmdesát tisíc lidí a bez střechy nad hlavou zůstaly další tři miliony.
Tragédie tohoto rozsahu se nedějí příliš často. Jak je možné, že Pákistán zmizel z televizních obrazovek stejně rychle a náhle, jako se na ně dostal? Jak je možné, že se média přestala zajímat o osudy lidí, kteří zůstali v odříznutých oblastech bez pomoci, bez střechy nad hlavou, tváří v tvář přicházející zimě?
Pravděpodobně nejdůležitější je negativní obraz země v českých médiích.
Normální Čech si pod pojmem Pákistán vybaví pouze líheň terorismu, tábory Al-Kajdy a náboženské školy Madrasy, ve kterých je mladým Muslimům z celého světa programově vymýván mozek. V jiných souvislostech je o této zemi informováno zřídkakdy.
S oblastí má také většina obyvatel České republiky malou osobní zkušenost, Čedok tam na dovolené turisty nevozí, počet našich návštěvníků tak není větší než několik desítek ročně - na rozdíl od turisticky atraktivních oblastí jihovýchodní Asie.#reklama
Ale tím úplně nejdůležitějším je překvapující nezájem českých médií informovat o situaci v postižených oblastech. Je těžké pochopit, že země se 140 miliony obyvatel, která hraje jednu z ústředních rolí v komplikovaném a složitém regionu, není mediálně zajímavá.
Ještě více do očí bijící, alespoň z pohledu člověka, kterému nejsou osudy milionu Pákistánců lhostejné, je neinformování o tom, co se za tři měsíce po zemětřesení podařilo udělat. Jakkoli důležité, pozitivní zprávy se v naší době nenosí.
Informace o závažnosti situace a akutní potřebě okamžité pomoci by pomohly uvědomit si, že udělat něco pro statisíce postižených je správné a potřebné. Ostatně sami nevíme, kdy budeme podobnou pomoc také potřebovat.
Autor je koordinátor mise společnosti Člověk v tísni v Pákistánu