Nesmírné výšiny - kdejaký spisovatel by záviděl. Regál přede mnou, regál za mnou. U oblohy se setkávaly.
Zatetelíš se příjemnou panikou z protnutých rovnoběžek. Pak mně spadly brejle zadem. To je tak, když se něco nadzvedává ve zvrácené poloze.
Pochopil jsem, proč je třeba se opírat o bytelné držadlo nákupního platoňáčku. Během dne jsem několikrát narazil na skáceného člověka, který se odvážil do uliček bez vozíku a při záklonech ztratil rovnováhu. Při dnešní, tak masivní koncentraci zboží budeme muset přivyknout podpůrným madlům.
Až tam vzadu, u ,,Řezání na přání", jsem se zastyděl.
Muž nesportovního zevnějšku, asi padesátiletý, do hrsti nabíral a hltavě polykal piliny ze zásobníku drtiče dřevotřískových odřezků. Ihned uhnul pohledem. Na sucho (jak už to u pilin bývá) polkl a s provinilým úsměvem plaše prohodil: ,,Podcenil jsem to."
Ve snaze vyhnout se trapasu jsem vozík vší silou rychle nasměroval do přilehlé uličky. Otočná kolečka se neotočila. Skleněná výplň rustikálního dveřního křídla, ledabyle tu opřeného a připraveného k podříznutí, se s řinčením vysypala na můj platoňáček. Za dveřní výplní jeho kovové čelo urazilo ještě plastovou ovládací páku drtiče a vnořilo se do stěny zásobníku.
Plachý muž považoval za nutné dovysvětlit co podcenil: ,,Nakupování tady je moje celodenní radost. Vždycky si beru s sebou studený oběd,... ale včera mi utekla žena... myslím, že to zvládnu..."
Uličkou přicházel prodavač v červeném plášti. Opuštěný pojídač pilin se prosmýkl kolem znetvořeného drtiče a vzdaloval se směrem k sekci barev a laků. Neměl žádný vozík!#reklama
Odkudsi přihopkala asi čtyřletá světlovlasá holčička v růžových šatečkách, zastavila se u mě, šibalským pohledem velikých modrých očí vyhodnotila situaci, obdivně ke mně vzhlédla a pak následoval radostný výbuch upřímného dětského smíchu doprovázeného nadšeným potleskem.
Těsnění asi koupím v nějakém malém krámku s instalatérskými potřebami.