Poprvé a naposled nás kluky Joska nadchl svou vzdorovitostí jen první den školy. Učitelka, jak jí to přikazovala tehdejší příslušná směrnice, se nás po jednom vyptávala, co dělají rodiče. Na otázku, co dělá tvůj tatínek, Joska sebevědomě řekl: ,,Fotr je topič." A na druhou předepsanou otázku, co dělal tatínek před tím, zlostně odvětil: ,,Fotr je furt topič!"
Když se během září a října Joska několikrát pokoušel narušit naši klukovskou hierarchii, nastolenou v první třídě, neuspěl. Zatím netekla krev. Myslím někomu z nosu.
Neúspěch vklínit se do vůdčího třídního klanu, možná i závist a přirozená agresivita, vedla Josku k ustavičné ,,záškodnické" činnosti. Kde se dalo, kazil co mohl. Ničil výkresy na nástěnkách, v tělocviku fauloval při fotbalu a fackoval holky, když to nikdo neviděl. Pak propíchnul mičudu. A dokonce dal pěstí Heleně. To byla nejhezčí holka ze třídy.
Tak jsme se domluvili, že ho společně zbijeme. Tehdy jsme neměli ponětí, co je to lynč, ale nějak jsme tušili, že by z toho mohl být průšvih. Holky to vyřešily po holčičím. Namalovaly obrázek a daly ho na hlavní školní nástěnku. Šeredný chlap měl škaredého Josku na lopatě a chystal se ho hodit do obrovské pece, z níž šlehaly plameny. Byl tam nápis ,,Fotr je furt topič, blbečku!"
Dnes se tomu říká karikatura.
Joska si se svým starším bráchou odpoledne počkal na holky, když šly z kroužku šití. Alena nám pak řekla, že dostala kamenem do hlavy. To teda byla srabařina.
V těch dobách nějak nebylo zvykem, aby učitelé zvali rodiče do školy mimo pravidelné schůzky SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy). Ale tehdy jsme čekali, že ,,furt topič" asi pozván bude, takže jsme zatím nic nepodnikali.
Uplynul asi týden a nic se nedělo. Jen Joska stále škodil. Pak si nás čtyři učitelka zavolala do kabinetu.#reklama
,,Zavřete dveře, kluci!" těkala očima z jednoho na druhého. Byla to hodná, stará paní a my jsme ji ,,asi" měli ,,docela" rádi.
,,Hovořila jsem s Josefovým otcem. Říkal, že nemáte malovat obrázky, ale pár mu jich vrazit, když nedá pokoj."
Druhý den při hodině zpěvu zamkla třídu zevnitř a klíč pevně sevřela v ruce.
Byla to mela. Dostal pořádně přes držku. I holky si bouchly. Učitelka to záhy stopla. Joska zalezl do své zadní lavice a na její: ,,Je ti něco?" řekl jen: ,,Ne."
Do konce školního roku nebyl s Joskou sebemenší problém. Dokonce jsme se docela skamarádili. Pak zas propadl.
Tehdy mně to přišlo správné. Byl jsem malý kluk. Snad jsem jen tušil, že učitelka byla ,,možná moudrá", nebo ,,jen spravedlivá"? Po dvaceti letech mě to pronásledovalo jako noční můra. Byl to lynč?
Po dalších dvaceti, nedávno, se ke mně v rodném městečku na ulici náhle přihrnul obrovitý bělovlasý chlap.
,,Sakra, seš to ty! Poď na pivo! Musíme zavzpomínat na ty rvačky z dětství!"
Nemohl jsem, nechtěl jsem nejít. Má farmu, jezdecké koně, je radostný, se slzou v oku vzpomínal, jak jsme ho ,,napravili". Alenu si vzal před patnácti lety za ženu.
Kde jsou ty ,,spravedlivé" učitelky? Poradí nám dnes?
