Nevěděl jsem v tom okamžiku, jestli se mám cítit poctěn nebo uražen. Než jsem si to rozmyslel, napsaly pod obrázek příjmení českého premiéra. Poodstoupily a zahájily palbu sněhovými koulemi. Každou dobrou trefu doprovázely radostným výskotem.
Nemohl jsem se ubránit touze pochopit, zda je důležitější jen trefa, nebo je hlavní ten cíl - konkrétní obrázek.
Zřejmě jsem se při těch úvahách připitoměle usmíval, neboť ke mně přistoupil jeden z aktérů, asi osmiletý klučina, a podával mi dobře uplácanou sněhovou kouli.
,,A sem v hajzlu," pomyslel jsem si. To děcka skvěle ovládají, přivodit vám toto jasnozřivé uvědomění. Srab nebo hrdina?
Všichni sledovali, co se ze mě vyklube. Dost málo času na úvahy o výchovných metodách a o tom, jestli budu nebo nebudu házet a za koho. Za ně, nebo za sebe.
Je to jen hra. Dětská.
Trefil jsem oko. Bylo to blízko.
Sklidil jsem stejné uznání jako úspěšní spolustřelci. Nadechl jsem se ke kázání, ale děti si toho všimly si toho a hned je nejvíc zajímal přijíždějící vlak. Vypálily po něm několik koulí, aby se neřeklo, a ztratily se.
Co jsem jim to vlastně chtěl říct? Ještě že utekly.#reklama
Když mě bylo tolik, jako teď jim, nemohli jsme se strefovat do čeho nás napadlo.
A mají to teda teď lepší?