"Po přestupu z Admiry do Slavie jsem žil v Praze asi půl roku a neměl tu ještě žádné známé. Maminka a bratr Vilém byli ve Vídni a já si náhle na Štědrý den ráno uvědomil, že bych mohl vánoce strávit u babičky a dědečka. A tak jsem ani nedojedl snídani v Letenské kavárně a vyrazil na nákupy. V řeznictví na Belcrediho třídě (dnes Milady Horákové, pozn. autora) jsem koupil deset kilo syrového sádla, v sousedním lahůdkářství šišku uheráku, švýcarské čokolády, balíček nejlepší zrnkové kávy, kubánský rum, francouzské červené víno, sýry, olejovky, cukroví a spoustu dalších dobrot, pro dědu pak v trafice tisíc zorek. Byly to sice ty nejlacinější cigarety, ale on je měl nejradši. S nákladem mi pak pomáhal taxikář až na peron. Vlak ze smíchovského nádraží mě vezl přes Příbram do Březnice a tam jsem přestoupil na lokálku do Blatné. Když jsem v Sedlici vystupoval z vlaku jako jediný, byl už večer a mrzlo. Nikde nikdo, jen v dálce štěkali psi a na nebi zářily hvězdy. Naštěstí na příjezd vlaku čekal s vozíkem místní listonoš. A tak jsme naložili jeho i moje balíky a balíčky, kráčeli ke vsi, sníh nám křupal pod nohama, a povídali jsme si o fotbale a Slavii, ale taky o Sedlici, kam jsem jezdil jako kluk každé léto z Vídně na prázdniny. Tady jsem měl kamarády, s dědou chodil na houby a na ryby, byli jsme ale jen malí pytláčci, zkrátka měl jsem to tady strašně rád. Do vsi jsme došli za dvacet minut, většina oken svítila, a jedině snad u babičky a dědy byla tma. "Jéminku, Pepi je tady! Dědo, vstávej!" vykřikla babička, když uslyšela mé volání a klepání na dveře. Hned rozsvítila petrolejku, ustlala postele, poslala dědu do lesa pro stromeček a spolu jsme zatopili v kamnech. Pak jsme stromek ozdobili a já začal vybalovat ty dobroty. Zářili štěstím a říkali, že jsem opravdu jako Ježíšek. Mlsali jsme, děda trochu kouřil, což babička neviděla ráda, a povídali si skoro až do rána. A druhý den při škvaření sádla jsme ve vyprávění pokračovali. Byly to jedny z mých nejkrásnějších vánoc."

Ano, ten příběh je lehce sentimentální, ale to by v době vánoc nemělo vadit. Hlavně však podává svědectví o proměně doby a o tom, že k pocitu štěstí stačilo před sedmdesáti lety docela málo. Současně je i připomenutím památky Josefa Bicana (1913-2001), jednoho z největších fotbalistů našich i světových dějin, jenž zemřel 12. prosince před pěti lety.