reklama
 
 

Jsou muslimové barbary dneška?

15. 8. 2006 14:19
Tak jako starověký Řím rozvrátili barbaři, Západ ohrožují muslimové. Tento apokalyptický názor se poslední dobou často objevuje mezi těmi, kteří vnímají islám jako zásadní hrozbu pro západní civilizaci.

Izraelský historik Benny Morris například tvrdí, že dnešní arabský svět je barbarský. Staří Římané podle něj k sobě "nechali vstoupit barbary, kteří říši vyvrátili zevnitř", a Západ prý jejich chybu pouze opakuje. Podle italské novinářky Oriany Fallaciové už dosáhla "kolonizace islámem" takového stupně, že raději hovoří o Eurábii než o Evropě.

Je pravda, že teroristické útoky proti Británii a Španělsku, blízkým spojencům Spojených států amerických, byly provedeny či plánovány islámskými fundamentalisty. Na druhou stranu podobné zobecňující názory trpí koňskou dávkou směšování islámu s jeho extrémními nábožensko-politickými odnožemi a nemalou příměsí spikleneckých teorií.

Současné protimuslimské nálady však možná zakrývají určité podobnosti mezi starověkým Římem a současným bohatým Severem v protikladu k územím barbarů a rozvojovým zemím Jihu. V České republice se tématu věnoval například filosof Lubor Kysučan. Paralely s dávnými dějinami jsou ošidné, přesto se z nich dá leccos odvodit i o současnosti.

Jen barbaři věří v barbarství

Řekové a Římané za barbary označovali všechny, kteří nemluvili jejich vlastním jazykem. Česky by se snad dalo říci "blablaři". Podobné výrazy znají ale i Číňané nebo Japonci. Všem těmto postojům je společné, že sebe považují za střed světa, ostatní háží do jednoho pytle a připisují jim zvířeckost, poživačnost a iracionalitu, aniž by se o cizí kultury hlouběji zajímali a učili se třeba jejich jazyky. Spíše tedy platí, jak napsal francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss, že "barbarem je především ten, kdo věří v barbarství."

Ačkoli Řím barbary obecně opovrhoval, neupíral jim romantickou autentičnost a nezkaženost, kterou dnes v reakci na konzum a zábavní průmysl mnozí nacházejí v nomádství a etno stylu. Podle některých se totiž Řím zhroutil právě proto, že zlenivěl, propadnul životu v luxusu a opíral se o práci otroků. Podle jiných situaci zhoršily vysoké daně a po přijetí křesťanství i zbytečné plýtvání penězi pro církev místo pro správu země.

Být barbarem ale neznamenalo být odsouzený k tomu zůstat jím navždy. Stejně jako miliony dnešních přistěhovalců v Evropě se i tehdy miliony barbarů z Afriky, severu Evropy nebo Asie integrovaly a zcela převzaly latinu a hodnoty impéria. Někteří se později sami stali císaři. Hranice mezi Římany a barbary se tak smazává.

HDP římského impéria

Na rozdíl mezi římskou říší a okolním Barbarikem lze pohlížet také z hospodářského hlediska. Uvěříme-li výpočtům historika ekonomie Anguse Maddisona, měl průměrný obyvatel západořímské říše roční příjem odpovídající 540 dolarům, tedy přibližně na úrovni dnešního Kamerunu a asi tak dvacetkrát menší než v České republice. O takovém bohatství si germánští rolníci žijící na našem území mohli nechat zdát.

Ať je vypovídací hodnota HDP jakákoli, stejně jako dříve i dnes životní styl bohatých zemí vzbuzuje touhu většiny chudých napodobovat jejich spotřebu. Po listopadovém převratu se nakonec nic jiného nestalo ani v Česku. Z tohoto hlediska se stal Řím na barbarech závislý, protože potřeboval jejich suroviny a otroky, za které, pokud je nezískal silou, nabízel okolním vládcům své luxusní výrobky.

A stejně jako západní ekonomiky stojí na levné pracovní síle z rozvojových zemí a jejich přistěhovalcích, i Řím barbary ke svému chodu potřeboval. Najatých Germánů dokonce využíval i pro obranu vlastních hranic. Ukázalo se zkrátka, že západořímská říše nedokáže udržet svoje území a rozpínavý životní styl bez zvýšení své zranitelnosti. Stala se obětí svého růstu. Naproti tomu jednotnější východořímská říše se dokázala díky dohodě s barbarskými kmeny, ale také menšímu tlaku nájezdů Germánů ubránit.

Nakonec jedna skupina historiků zastává poněkud cynický a dnes zpochybňovaný názor, že v případě římské říše neexistuje důvod mluvit o zániku. Řím a Evropa se pouze proměnily v něco jiného i za cenu drastického snížení životní úrovně. Tu se však v západní Evropě podařilo znovu dosáhnout až někdy kolem 13. století a těžko bychom návrat o staletí zpět považovali za pouhou "transformaci".

Recept na zánik

Shrnuto, část historiků nevidí problém ani tak v samotných migračních vlnách kmenů na severní hranici říše, jako v neschopnosti Římanů adaptovat se vnitřně na situaci, kdy impérium získávalo další provincie a centrální vláda přitom oslabovala. Spíše se zdá, že než budovat opevnění limes romanus a vést vyčerpávající války, mohla být otevřenější a s barbary vyjednávat. Zda by tento recept mohl Římu skutečně pomoci, je však už nemožné zjistit.

Situace dnes se samozřejmě liší od doby před dvěma tisíciletími. Náš svět se nerozkládá jen ve Středomoří a jeho okolí. Víme, že je konečný nejen geograficky, ale především z hlediska přírodních zdrojů. Jejich vyčerpání a populační růst mohou způsobit vlny migrace, které se budou dotýkat i Evropy. Lepší je proto se na přistěhovalectví dopředu připravit a především zlepšovat životní podmínky přímo v rozvojových zemích.

Dvě věci jsou však jasné: stejně jako jednotný Řím i jednotná Evropa může společným hrozbám čelit lépe než rozdrobené provincie nebo národní státy. A pokud dnes někdo Západ vůbec ohrožuje, nejsou to žádné hordy válečníků v sedlech koní a s mečem v ruce. Bránit se proti domnělým barbarům vojenskými útoky, blokádou nebo stavbou zdí, které postihují především obyčejné lidi, další útoky spíše přivolává, než oddaluje. Na Blízkém východě se o tom stále a znova přesvědčují Spojené státy nebo Izrael.

Autor působí jako výzkumný pracovník v Centru regionálních analýz Ústavu mezinárodních vztahů.

autor: Ondřej Horký | 15. 8. 2006 14:19

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama