Jeden ze zvlášť vydařených kreslených vtipů Vladimíra Renčína zobrazuje pacienta v ordinaci, jak vystrkuje na ošetřujícího lékaře obnaženou zadnici: "Představte si pane doktore, že takto rozpolcený jsem i vnitřně."
Podobný exhibicionistický kousek se podařil tento týden české diplomacii. Nikoli však v soukromí lékařské ordinace, ale pěkně na veřejnosti, dokonce mezinárodní.
Úprk od zodpovědnosti
Na zasedání takzvaného Třetího výboru Valného shromáždění Spojených národů v New Yorku se česká delegace odmítla připojit k prohlášení odsuzujícímu čínské represe v Sin-ťiangu a Hongkongu, které podpořilo 39 demokratických států, z toho 20 členů Evropské unie, včetně například Slovenska.
To je samo o sobě pozoruhodné, ale bohužel nikoliv překvapující - stalo se tak již podruhé. Poprvé se Česká republika nepřipojila k rezoluci kritizující uvalení zákona o státní bezpečnosti na Hongkong, kterou předložili naši spojenci na zasedání Rady pro lidská práva v Ženevě v červenci.
Tento opakovaný "úprk od zodpovědnosti" (abychom parafrázovali Paula Bermana) vzápětí okomentoval ministr zahraničí Petříček slovy: "Na vládě jsme se bohužel tentokrát na tom, zda připojíme podpis, neshodli." Současně prohlásil, že on sám prohlášení podporuje.
Špatně načasovaná blamáž
Vyvstává samozřejmě otázka, proč by vůbec měla o podobné záležitosti jednat vláda. Člověk by si myslel, že od toho máme ministerstvo zahraničí a stálé mise při OSN v Ženevě a v New Yorku. Pokud ministr s prohlášením podpořeným většinou spojenců souhlasí, a navíc to deklaruje i veřejně, česká delegace v New Yorku by se k němu prostě měla připojit. Vláda je v těchto krušných časech jistě zavalena řadou naléhavějších problémů, například financováním kanálu Odra-Dunaj-Labe.
Odpověď nakonec poskytl Deníku N mluvčí Ovčáček, když potvrdil, že vláda se prohlášením zabývala z iniciativy Hradu. Prezident Zeman si prostě ve vládě pojistil, že vedle jeho oblíbeného kanálu nedojde újmy ani jeho oblíbená mocnost.
O trapas - a nikoli poslední - je zase jednou postaráno. Konec konců jsme teprve v polovině prezidentova volebního období. Jenže mezinárodní blamáž, nota bene opakovaná, má svoje praktické dopady. Těžce zkoušenou důvěrou spojenců není dobré plýtvat ani v lepších časech. A časy nejenže nejsou dobré; v jistém smyslu jsou přelomové, jak ostatně demonstruje mimo jiné právě příklad sporného prohlášení.
Na dvou židlích
Proti skupině 39 demokratických zemí se v OSN okamžitě postavil blok 50 rozvojových a autoritářských států pod vedením Kuby a Pákistánu, který čínskou politiku v Sin-ťiangu a v Hongkongu naopak podpořil. Podobná situace nastala i v červenci v Ženevě při projednávání zákona o státní bezpečnosti v Hongkongu. Blok 53 převážně autoritářských zemí tam represivní zákon podpořil, zatímco 27 demokratických zemí ho odsoudilo.
Svět se zjevně začíná opět štěpit na dva velké bloky, a zdaleka ne jen v otázce lidských práv a občanských svobod. Česká republika, po roce 1989 na čas pevně ukotvená v západním společenství, sedí od roku 2013 na dvou židlích. Ty se od sebe čím dál rychleji rozjíždějí a naše země už cítí to pnutí ve švech.
Zatím ještě s trochu křečovitým úsilím předstíráme, že to usedíme na obou stoličkách. Od jistého momentu to začne být nejen nepohodlné, ale fyzicky nemožné. Doufejme jen, že v tom osudovém bodě neskončíme zase na té špatné straně.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
