Kromě jiného tím mohl mít na mysli, že ti, kteří se vydají do politiky, musejí počítat s tím, že se jim dostane občas od médií stejného ústrku jako mužům na palubách lodí od mořských vln.
V kontextu veřejné polemiky o tom, zda kritika Jiřího Paroubka na adresu pořadu Bez obalu přispěla či naopak neměla žádný vliv na jeho zrušení, stojí za povšimnutí jeden z argumentů předsedy české vlády.
Premiér jako obyčejný divák?
Objevil se Právu v Paroubkově odpovědi pražskému zpravodaji listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Karlu-Peterovi Schwarzovi, který před časem ve svém listu glosoval rozhodnutí ČT stáhnout (dočasně) program z obrazovky.
Jiří Paroubek se brání tím, že k němu měl výhrady pro jeho neprofesionalitu, a tyto výhrady zcela veřejně řekl.
"Nevidím důvod, proč bych to nedělal. Média vyslovují veřejně názor na politiky, já jako čtenář a divák mohu mít názor na ně," říká na svou obranu český premiér.
Citlivá váha slovních prohlášení
Potíž je však v tom, že v kontextu jeho ústavní funkce a také z povahy středoevropských kulturních tradic se názoru předsedy vlády dostává jaksi automaticky větší publicity.
Ta mu také - ať už sám premiér chce či nechce - propůjčuje jakousi větší váhu, relevanci či legitimitu, než názoru "kteréhokoliv" čtenáře či diváka.
Míru zkušenosti a smysl pro spravedlnost demokraticky smýšlejícího politika lze do jisté míry poměřovat také tím, jak on sám či jeho úřad s touto mediální převahou nakládají a zda jí zbytečně nerozmělňují a neplýtvají.
Kultura pomlky a umění ticha
Tím spíše vstupují-li do poměrně křehkého hájemství tvůrčí svobody a svobody slova a projevu.#reklama
Konec konců tu neutvářejí a nerozvíjejí samotné vlastnické vztahy a zákony, jak argumentuje v polemice s německým novinářem český premiér, ale také politickou kulturu.
K ní patří alespoň špetka velkorysosti či schopnost obrátit nepříjemnou kritiku v žert. A někdy také umění slovní pomlky či rovnou ticha.