Upírat lidská práva jiným vede podle historických zkušeností ke ztrátě práv vlastních. Známe to z německých dějin po první světové válce, kdy začínal Hitler, což vedlo ke katastrofám a masovým vraždám; ale i z doby poválečné, z naší historie. Pohrdání jinými zdaleka nezačalo v roce 1948. I když tehdy ti "jiní" byli vlastní spoluobčané, kterým se vyčítal jakýsi "původ" - židovský, kapitalistický, dnes třeba romský. A teď ovšem s aktuální uprchlickou krizí opět dochází k sebeohraničování, které je spojené s odmítáním rovnosti lidských práv. Tím popíráme vlastní historii posledních dvou set let, zhruba od Vídeňského kongresu 1815.
Nerozhoduje to, že jsme "neměli kolonie". Vždyť máme tradici, rakousko-uherskou a prvorepublikovou, dobývat části Evropy, hledět s obdivem a empatií na slovanské bratry v Bosně, na muslimy. Existuje i regionální hrdost na to, že mezi muslimy populární pokrývka hlavy zvaná fez, je "od nás", i když v Novém Jičíně ji produkovali později vyhnaní německy mluvící spoluobčané. A skoro nikdo například neví, že počátkem 19. století Britové převzali iniciativu v potírání otroctví, financovali loďstvo zvané West Africa Squadron, které aktivně bojovalo proti otroctví i mimo vlastní kolonie, v mezinárodních vodách.
Samozřejmě nejsou ti, kteří mají lidská práva, automaticky schopni se chovat odpovídajícím způsobem. Podstatnou část odpovědnosti ovšem nesou elity - ty mají odpovídající vědomosti a mocenské páky (například i pan Čunek jako křesťanský demokrat by měl svou zodpovědnost za romské spoluobčany dovést k jejich integraci, a ne k vylučování). Správně se v posledních letech posiluje snaha nejen Německa realizovat cestu k lidským právům ve vlasti těch, kteří mají různé důvody dát se na útěk, tedy v Africe a Asii. Německý ministr pro rozvojovou pomoc Gerd Müller pracuje na koncepcích, které zmenšují motivaci migrace.
Bývalý spolkový prezident Joachim Gauck správně poukazoval na to, že při stabilizaci světa nejde jen o odpovídající vojenské prostředky, ale také o to, podchytit příčiny konfliktů i hospodářskou a rozvojovou pomocí a vojensky ovlivněné končiny stabilizovat. Právě (západo)německá zkušenost s poválečnou politikou USA, iniciátora Marshallova plánu a evropské integrace, ukazuje cestu. Američané v Evropě 1945 rychle přešli k integraci, současně však k reflexi (i soudní) ostudné minulé periody nacismu. Němce tak důrazně poučili, ale ihned také zahrnuli do společného vývoje. A vida, dnes k tomuto komplexu patří i zahrnutí většinově bezproblémových "gastarbeiterů". Není jisté, zda se o této zásluze Američanů Donald Trump ve škole učil.
Násilí není přijatelné, a to ani od těch, kteří se jen zdánlivě vecpali do kategorie uprchlíků (třeba Maročané), z téže perspektivy je nepřijatelné i třeba násilí neonacistů. I to, které se opírá o šovinismus, obsahující odmítání lidí cizího původu (až třeba vraždění producentů döneru). To, co dnes potřebujeme, je zakreslení dělící linie jinde, nikoli v oblasti původu, ale v oblasti činnosti - i zločinnosti. Pomlouvání Angely Merkelové za to, že uprchlíky pozvala (byli tehdy již v Maďarsku), a že my z toho teď máme problém, je výrazem ztráty soudnosti.
Asi budeme muset spíš zvýšit naše povědomí o tom, jak svět funguje a jak můžeme k jeho rozvoji přispět. Místo toho máme výtečníka, který nevidí globální oteplování (i to vyhání některé lidi z jejich zemí), podporuje silně šovinistickou německou stranu, která má v programu návrat k minulosti, včetně vrácení majetku po válce vyhnaným Němcům. Tím je v sousední zemi nejznámějším Čechem, a Češi musí jeho aktivity vysvětlovat. Je to fuška, ta naše identita.
