Důvodů, proč by na člověka mohla padnout tíseň, bylo o letošních oslavách 17. listopadu víc. Psí počasí. Pohled na tuhá bezpečnostní opatření, především na Albertově, ještě zesílená po teroristickém vraždění v Paříži. Nebo studenti vykázaní od studentské pamětní desky, protože veřejné prostranství bylo zabráno kvůli pro-prezidentské demonstraci. Smutně symbolické.
To hlavní ale je, řečeno s Ivanem Martinem Jirousem, aby nezmizela radost. Tak to tedy zmizela docela určitě. Nejnovější státní svátek-historické datum, perfektní důvod k tomu, abychom se radovali, alespoň vnitřně, ze svobody a důstojnosti, nebo si to prostě užívali jako Francouzi 14. červenec, slouží v první řadě jako ilustrace rozštípnuté společnosti. Zdá se to být rok od roku horší. Podivné, zapšklé.
Na pováženou je, když ten rozštěp představují dva nejvyšší představitelé výkonné moci ve státě – předseda vlády a prezident republiky. Oba jako by 17. listopadu mluvili k jiné množině občanstva, průsečík publika oslovovaného Sobotkou a Zemanem byl minimální. Nepotkali se ani v projevech, ani v ulicích.
Bohuslav Sobotka ráno pravil: "S migrační vlnou přichází také strach řady našich občanů, na němž parazitují populisté a všichni ti, kdo politicky žijí ze šíření nesnášenlivosti a nenávisti. Jako stoupenci demokracie nesmíme tyto každodenní obavy lidí bagatelizovat. Musíme je vnímat a odpovídat na ně reálným a pragmatickým řešením současné krize."
Kdyby totéž řekl lidem, kteří se odpoledne sešli pod heslem „Ať žije Zeman!“, vypískali by ho. Varovat před těmi, na jejichž demonstraci řečním? Zešílel? Mluvit na Albertově o tom, že lidé by se neměli nechat ovládnout strachem a neměli by ztratit odvahu být demokraty, to by si premiér vážně spletl lokál.
Tohle bylo hřiště a obecenstvo Miloše Zemana. „Hlas prezidenta republiky má být hlasem národa, ne hlasem médií.“ „Rádoby elity“. „Vymývání mozků.“ A také: „Velká většina ilegálních migrantů jsou mladí, dobře živení muži. A já se ptám, proč tito muži nebojují za svobodu své země proti Islámskému státu.“ To je ovšem až chirurgicky přesné naplnění toho, o čem mluvil Sobotka: parazitování populistů na (do jisté míry pochopitelném) strachu z migrantů.
Národ, jehož hlasem - se vší skromností - chce být prezident, na pódiu zastupovali takřka výhradně politici, které si bez obtíží můžeme do Sobotkovy definice dosadit. Plus poradce s Putinem na mobilu Martin Nejedlý.
V krátké Zemanově řeči by se dalo najít několik vnitřních rozporů. Když ten, kdo pěstuje termín „pražská kavárna“, zdůrazňuje, že „nálepka či nadávka není argument“, logicky to pohromadě úplně nedrží. Podobně apel na svobodné kritické myšlení s ostrakizováním těch, kdo ho používají a dávají najevo. Nebo názor „náš národ není xenofobní“ na demonstraci, kde by se tolerance dala krájet…
Hlubší zdroj tísně spočívá v tom, že Zeman už nepřekvapil, nešokoval, kdežto Sobotkův výkon o 17. listopadu se naopak bere jako něco nečekaného. Vyslovil několik důležitých, až státnicky uklidňujících, povzbuzujících vět, ba se veřejně sešel s dobrovolníky, kteří pomáhají uprchlíkům, a poděkoval jim. Přitom tohle by mělo být něco samozřejmého, o státním svátku obzvlášť.
