Podíváme-li se k západním sousedům, kde demokracie má o padesát let delší tradici, zjistíme, že ano. V Německu loni po volbách by také nemusela být u moci velká koalice, kdyby politici uvažovali čistě pragmaticky a vzali do hry na nejvyšší úrovni levici pánů Gysiho a Lafontaina. To ale nikoho nenapadlo, a proto se dostala k moci velká koalice.
Směr Národní fronta?
V čem je tedy naše situace odlišná?
Za prvé v tom, že už prezident republiky byl zvolen díky hlasům komunistické strany a že Jiří Paroubek veřejně prohlašuje, že patnáct procent hlasů žádný politik nemůže nechat ležet ladem, že on by se kvůli prosazení svých cílů spojil i s Marťany. Takové věty ve staré demokracii nelze většinou vyslovit nahlas, protože by za ně politik zaplatil svou kariérou. Tam naopak platí, že strany své budoucí koaliční partnery většinou oznamují předem, aby se volič mohl snáze orientovat.
Za druhé v tom, že u nás již byla před lety uzavřena tzv. opoziční smlouva, která nemá ve světě obdoby, a proto, jak upozorňuje politolog Jacques Rupnik, je nepřeložitelná a musí se vždy dlouho vysvětlovat. Díky této smlouvě ODS ztratila příliš mnoho příznivců, proto se k ní nemůže tak snadno vrátit. I ČSSD má obavy ze ztráty svých voličů, kdyby k podobnému kroku došlo, zvlášť po tak agresivní předvolební rétorice, kterou se vůči ODS snažila vymezit. Tato smlouva totiž zamlžila zásadní rozdíl mezi vládou a opozicí čili poškodila princip, na kterém demokratická politika funguje.
Za třetí tato skutečnost vypovídá hodně o stavu české politické elity: poslanci, ač z různých stran, představují v Čechách komunitu, která je mnohem jednotnější, jednolitější a od společnosti, která je polarizovaná, zřejmě silněji odtržená. Hlavně víc, než si občané dovedli představit. Možná bychom si mohli dovolit říci i to, že poziční smlouva nastartovala proces, který z různých stran zase vytvořil to, čemu se za totality říkalo Národní fronta.
Za čtvrté pan Kalousek porušením předvolebního slibu dal veřejnosti jasně najevo, že slova v české politice ještě nic neznamenají. Podíl na moci je pro politiky tohoto typu víc než předvolební program. Jakého hlubokého pohrdání voličskou základnou a spolustraníky jsou někteří politici schopni, dokazuje Kalouskova věta: "Z čistě politologického hlediska jsem předložil alternativu, která zajišťovala KDU-ČSL životaschopnost a její perspektivu". Jenže právě z politologického hlediska by tato alternativa znamenala sice pro několik politiků podíl na moci, ale naopak z dlouhodobého hlediska by před svými sympatizanty tato strana ztratila tvář. Hledisko nebylo politologické, ale mocenské, a to je přeci velký rozdíl.
Vzpoura proti bezbřehosti pragmatismu
Politika nejsou šachy, v nichž všechny stejné figurky mají domluvenou stejnou cenu a předepsané kroky, jak se nám někteří snaží namluvit. Normální muži a ženy stále od politiky požadují i dodržování jistých morálních pravidel, která naopak některé kroky protagonistů a priori vylučují. Proto figury (strany) s nulovým koaličním potenciálem mají na politické šachovnici jinou váhu. Vzpoura členské základny KDU-ČSL pravidlo o mezích politického pragmatismu, které platí ve starých demokraciích, českým politikům připomněla. Pan Kalousek toto připomenutí sice v důsledku zapříčinil, ale dělat z něho za to hrdinu je skutečně krkolomná konstrukce. Už proto, že za tímto "politologickým krokem" lze tušit i čistě cynickou konstrukci, že v Čechách po čtyřiceti letech totality jsou slova tak zdeformovaná, že jim stejně nikdo ani dnes nevěří, a proto si mohou politici dělat co chtějí, nehledě na jakékoliv sliby a předvolební rétoriku.
Vztah ke slovu by měl být naopak jedním z hlavních dělítek mezi extrémní komunistickou levicí a demokratickými stranami. Zatímco pravice staví na pevné smlouvě a slovu, levice vždy používala jazyk jen k mlžení a zastírání skutečnosti.
Miroslav Kalousek použil slova jako starý bolševik. I slovu politologie dal jiný obsah. Původně totiž znamená vědu o politice, která hledá nejvhodnější formy měřítek a norem ve společnosti. Úkrokem doleva porušil normu, kterou právě politologie politikům předpisuje.
Autor je novinář a spisovatel.
