reklama
 
 

Kam kráčíš, Česko? Západ nedoháníme, z tygrů se staly myšky. Make Czechia Great Again

15. 11. 2016 8:00
Trend uzamčenosti, "odzápadnění", často zastávají ti pasivní, lépe manipulovatelní. Aktivní občané většinou chápou, že uzamčení nikam nevede.

Jakou máme, my Češi, budoucnost? Kdy doženeme Západ? U nás se obvykle mluví o Německu, takže kdy "si" budeme žít jako Němci? Aspen Institut a magazín Forbes uspořádaly 10. listopadu konferenci nazvanou Kam kráčíš, Česko. Nejvíce z ní média zaujala kapitola Ekonomický potenciál.

Ani 27 let nestačilo na to, aby se česká ekonomika dotáhla na německou. Dostihuje nás Polsko, Estonsko, Maďarsko i Slovensko, české hospodářství se pohybuje na hranici svých současných možností. Neveselé, trága, z tygrů se staly myšky.

David Vávra, partner v konzultační společnosti OGResearch, říká: "Pro dostižení Německa bychom potřebovali hlubokou reformu a změnu myšlení, která bude souviset se způsobem, jak pracujeme, jak vnímáme společenskou shodu a zda jsme ji schopni využít." Vávra vedl odborníky, kteří připravili kapitolu Ekonomický potenciál.

Za příklad dává Estonsko. "Nejenže tam provádějí cílené reformy, to my občas děláme také, ale oni mají velkou společenskou shodu v tom, kam chtějí jako země směřovat. Součástí té shody je například vnímání podnikání jako prostředku k tomu, jak se dostat z mizérie."

Studie se zabývá brzdami české ekonomiky; třeba tuzemskými úřady, administrativou. Je pomalá, nevstřícná, zná to mnohý, kdo staví či přestavuje. Úřady se chovají povrchně slušně, ale běžně nedodržují lhůty a občan má zhusta pocit, že je buzerován. Povolovací mechanismy jsou komplikované a ničí je korupce.

Podnikatelé i občané nepociťují jistotu ani jinde; zákony jsou často zpochybňovány či měněny, když se střídá vláda.

Ztratili jsme společenskou shodu, kam Česko patří. Sílí východní vlivy, demokracie jako by ztrácela smysl. (Aniž by k ní existovala rozumná alternativa.) Vávra upozorňuje, v čem se liší Estonsko: "Snaha této země dostat se z ruského vlivu a mít nezávislou ekonomiku občany víc stmeluje. Pak jsou schopni se dohodnout na nízkých daních, na liberalizaci a jsou tomu ochotni něco obětovat."

Já jsem takovej bambula

Neumíme rychle přijmout kvalifikované pracovníky z ciziny, o něž mají firmy zájem. Naopak od nás odchází otrávená a špatně placená inteligence, schopnější ženy a muži. Na Západě si víc vydělají a váží si jich. Odchody neumíme nahradit lidmi z jiných zemí.

Kdo tu žije a chce něco dělat (velmi podstatný faktor), ten to zná. Chtěl jsem přestavět garáž ruinu na garáž novou. Na vlastním pozemku. Povolení trvalo tři čtvrtě roku. Obludné. Praskla mi vodovodní přípojka do domu, vede pod silnicí, než to úřad uznal jako havárii, trvalo rok a půl. Zažil jsem stavaře, který na úřadě, aby si tam úředníka naklonil, tvrdil "já jsem takovej bambula, já to nevěděl", ačkoliv žádný bambula není. Absurdní.

Klíčový je výrok Vávry o tom, "jak vnímáme společenskou shodu a zda jsme ji schopni využít". Po roce 1989 jsme shodu cítili. Chtěli jsme "na Západ", věřili jsme, že tam patříme. Jenomže jsme ten Západ vnímali především jako "mít se dobře", nikoli jako "něco dělat", "být tvůrčí", "riskovat", dávat najevo odvahu.

Naše západní pozice se dnes běžně zpochybňuje, buď přímo (vystupme z EU, kopíruje třeba expert na školství ODS Václav Klaus junior svého otce), nebo nepřímo. Činí to mnoho politiků včetně prezidenta, který tíhne k autoritářům.

V Česku 27 let po revoluci panuje nikoli široká společenská shoda, ale široká neshoda, hádka hraničící s nenávistí. Sami sebe vnímáme jako rozdělenou společnost. Politici i elity nás v tom utvrzují. Pochopit postoje premiéra Sobotky (ČSSD), které oscilují mezi Havlem a Si Ťin-pchingem, to nelze; nejsou to postoje, nýbrž nepostoje.

Konsensuální strach

Někam jsme došli, ale jako bychom to neuměli či nechtěli udržet, jako by se nám stýskalo po minulých časech. Prorektor Univerzity Karlovy, ústavní právník Aleš Gerloch, na konferenci UK o reformě ústavy navrhl, že by se do ní měl vrátit pojem národa jako základní pojem státnosti. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský kontroval: "národní prvek ve státotvornosti" považuje za naprosto překonaný.

Jestli se většina u nás na něčem shodne, je to strach. Naladění české společnosti? Stále podněcované nesebevědomí. Neustále se bojíme. Sem patří téma prakticky nepřítomných uprchlíků, ale i téma obchodu s Čínou.

Bojíme se lidí v nouzi. Vidíme v nich ohrožení, teroristy, aniž bychom je znali. Evropa a svět se nám sice dokořán otevřely, ale my jsme zůstali uzavření, uzamknutí jak počítač, k němuž jsme ztratili heslo ("svoboda"). Vypěstovali jsme si pocit ohrožení a pocit, že se má pomáhat nám.

Politické špičky se rozhodnou (otázka zní, zda dosti promyšleně a v pravý čas) uzavřít "strategické partnerství s Čínou" a šup, od základu změní zahraniční politiku, zakopou obranu lidských práv, jako by byla prašivá.

Máme strach a malé cíle, pěstujeme si nepevnost, často měníme základní postoje, což souvisí s tím, jak zkresleně vnímáme realitu. Jasně o tom svědčí postoj značné části tuzemských občanů k Evropské unii a NATO. Nábožensky to můžeme popsat jako nedostatek víry, jako chybějící víru či jako nevíru v život, v budoucnost, v sebe. Podporovanou nevíru.

Ekonomové upozorňují, že inteligence a nadaní lidé odcházejí do ciziny. Zůstávat v Česku začíná být skoro trapné, čeští vědci, čeští lékaři a sestry odcházejí, protože chybí zájem o vlastní lidi, o české hlavy (viz třeba biolog Jiří Friml venku oceňovaný, leč doma přehlížený).

Nemusíme patřit nikam, ne?

Víme, co chceme? Heslu Donalda Trumpa Make America Great Again se pošklebujeme, na tohle nejsme. Dělat Česko velké? Velké bychom brali, ale to dělat, to pro mnohé není, raději se svezou. Vezeme se v Unii (aktivní jsme v odmítání azylantů), vezeme se v Severoatlantické alianci.

Ještě k běžnému životu. Taková drobnost: vláda zavádí EET. Mnoho drobných podnikatelů změnu vnímá jako práci "navíc", což by snad bylo i únosné, jenomže oni mají pocit, že stát pro ně nic nedělá, jen buzeruje a nedůvěřuje.

Do celkového naladění, do masivně zařazeného "zpětného chodu" pasuje i vítězstvím Trumpa posílený trend proti korektnosti (nejen politické, ale i občanské). V důsledku může znamenat, že se začneme ještě víc uzavírat, odtahovat od Západu.

Kam? Když se zeptáte nespokojených, na Západ nadávajících, jestli by chtěli zpět k Rusku, odpověď zní Ne. Kam tedy? Jeden debatér mi řekl: "Proč musíme mermomocí někam patřit? Nemusíme patřit nikam, ne? Jako Švýcaři!"

Vystihl malér nemalé části české society: ono "nepatřit nikam" je tak trochu nebýt ničím, nedělat nic. Život na Západě klade na občany, na občanskost, vysoké nároky. Mimo jiné se po nás chce, abychom jednali korektně, nesegregovali, nechovali se machisticky, pečovali o okolní svět.

I v nepéči o okolí se skrývá česká stagnace, ztráta víry v sebe. Málo nám na vlastní zemi záleží, klidně by ji část z nás dala Putinovi (ne všichni!), jen aby to té náročné Evropské unii, tomu Bruselu, natřela.

Trend uzamčenosti, nekorektnosti, odzápadnění naštěstí často zastávají ti pasivní, lépe manipulovatelní. Naopak aktivní občané, a na nich záleží ve všech režimech mnohem víc, zhusta chápou, že uzamčení nevede k ničemu, a "nebýt nikde" znamená ztratit svobodu a demokracii.

autor: Martin Fendrych | 15. 11. 2016 8:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama