Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
15. 2. 2017 11:55

Kampaň HateFree nemohla nic moc změnit, dokud se společnost nezbaví stresu. Jako řidiči na silnicích

Přežití demokracie závisí na tom, zda se nám podaří odhalit zdroje napětí a obav, které sužují velké voličské skupiny, a najít na ně odpověď.
"Prostě láska", ukázka z jedné z kampaní HateFree Culture.
"Prostě láska", ukázka z jedné z kampaní HateFree Culture. | Foto: hatefree.cz

Vládní projekt s názvem HateFree Culture v dubnu končí. Tři roky jeho existence ukázaly, že tudy cesta k uvolnění tenze ve společnosti nejspíš nepovede.

Samozřejmě že ne proto, že by se jednalo o "fašistickou" či "nenávistnou" iniciativu, která by chtěla někoho "převychovat", "prosazovala genocidu Evropanů", "podporovala islamizaci České republiky" a kdovíjaké ještě nesmysly museli nebozí členové týmu HFC pod svými příspěvky na internetu číst. (Upřímně doufám, že měli ve smlouvě nárok na bezplatné kurzy meditace nebo pár drinků po šichtě zdarma - dle vlastní volby. Bez jednoho či druhého si jejich práci neumím dost dobře představit.)

Ti, kdo si udělali živnost z šíření strachu, projekt od počátku na síti agresivně napadali - bohužel, s očekávatelnými důsledky: loni v dubnu se útoky přenesly z virtuálního do reálného prostředí poškozením několika pražských provozoven, které se ke kampani pod značkou HateFree připojily. To samozřejmě není vina projektu, jehož protagonisté komunikovali vesměs přátelsky, neútočně, věcně a dbali na fakta. (Pro jistotu podotýkám, že s iniciativou nemám kromě občasného lajku či komentáře na Facebooku nic společného, žádného jejího zaměstnance osobně neznám a nemám na ukončení či pokračování její práce žádný osobní zájem.)

Jenže nový ministr pro lidská práva Jan Chvojka (ČSSD) měl pravdu, když kampaň nepřímo označil za neúčinnou - respektive v tiskovém prohlášení, v němž potvrdil její ukončení, podotkl, že je "potřeba klást důraz na účinnost kampaní proti rasismu a násilí z nenávisti".

HFC přitom přišla s dobrými nápady - výborné byly například otevřené a nekonfliktní rozhovory s jejími odpůrci, které však vznikly jen dva.

Proč tedy kampaň nezafungovala? Ze stejného důvodu, proč je zbytečné apelovat na české řidiče, aby byli stejně ohleduplní a dbali stejně na bezpečnost jako jejich kolegové z Německa.

Ne, nepropadl jsem zemanovsko-okamurovskému vidění světa, nezačal jsem vyznávat kolektivní vinu, ani házet šoféry do jednoho pytle podle národnosti. Chci pouze poukázat na jeden z nejhlouběji usazených mýtů, kterým sami o sobě věříme. Mnozí z nás jsou skutečně přesvědčeni, že se my, Češi, za volantem chováme hůř než Němci, přijde na to řeč skoro v každé debatě o řízení po Evropě. Kdyby to byla pravda - ano, pak by mohla pomoci kampaň. Třeba podobná té HateFree - trpělivé vysvětlování, jak nebezpečné je předjíždění na nepřehledných úsecích, překračování padesátky v obcích apod. Jenže to pravda není.

Každý, kdo je zvyklý řídit v Česku i v Německu, samozřejmě dobře ví, že se u našich západních sousedů jezdí klidněji a bezpečněji. Není divu, že mýtus o ohleduplnějších německých řidičích vznikl. Ve skutečnosti ale relax na německých a adrenalin na českých silnicích nesouvisí s národní povahou, i kdybychom připustili, že něco takového existuje. Vysvětlení je mnohem jednodušší - v Německu (ale zrovna tak ve Švýcarsku a mnohde jinde) prostě nikdo nemá moc důvod se za volantem chovat jako sebevrah.

Pokud potřebujete v Německu urazit 100 km, tak nejspíš pojedete 80 km po dálnici a na obou koncích vaší cesty pár kilometrů po slušné státovce nebo v obci. Jaký máte důvod porušovat pravidla? Riskantně předjíždět kamión, když o kilometr dál najedete na dálnici? Překračovat rychlost v obci tři minuty jízdy od vlastní garáže? Na to se každý vykašle.

Pokud ale potřebujete urazit 100 km v Česku, tak je dost značná pravděpodobnost, že pojedete celou cestu po nepřehledné státovce a budete muset projet patnáct vesnic. Motivace k risku je silná. Buď předjedete kamión na místě, kde to jakžtakž jde, nebo za ním pojedete až do cíle. Zpomalovat v každé obci na padesátku? Polovinu pracovních termínů nestíháte…

Rozdílný český a německý styl řízení nesouvisí s ohleduplností či závislostí na adrenalinu. Je to otázka rozdílných objektivních podmínek. (Česko přitom zdaleka není žádným řidičským peklem na zemi. Strávil jsem spoustu času za volantem v různých končinách světa a ubezpečuju všechny, že pokud by se někdo pokoušel řídit "německy" ohleduplně v Moskvě nebo v Nairobi, tak se nehne z první křižovatky.)

Jak to souvisí s HateFree kampaní? V lepším případě ji ignorujeme, v horším na ni reagujeme nenávistně, protože se bojíme - migrantů, islámu, budoucnosti… Jsme ve stresu - podobně, jako když nám mobil připomíná důležitou schůzku a my se ploužíme za náklaďákem nebo hledáme místo na zaparkování. V takových momentech nás taky obvykle nezajímají nebo rovnou rozzuří poznámky o nebezpečném předjíždění nebo bezohledném parkování. I když jsou samozřejmě naprosto pravdivé - stejně jako komentáře HateFree Culture.

Udělat z českých řidičů ohleduplné a klidné "Němce" není nic složitého. Dostavme dálniční síť, dálniční okruhy kolem Prahy a Brna, obchvaty obcí, regulujme parkování ve městech, postavme na exponovaných místech parkovací domy nebo podzemní garáže, a je to. Bude to fungovat stejně jako ve Vídni nebo Mnichově.

Recept na to, aby znovu opadla vlna xenofobie, rasismu a napětí ve společnosti, ale bohužel takto jednoduchý není. Zejména proto, že nemáme žádný vzor, o kterém bychom si mohli být jistí, že funguje. Vyspělejší demokracie trpí stejným problémem a hledají na něj lék stejně jako my.

V principu je ale jasné, co bychom potřebovali. Totéž, co za volantem - odbourat stres. Zbavit se strachu a nejistoty, získat zpět důvěru, že sami "řídíme" budoucnost svou, své země, Evropy.

Mýlili se ti, kdo čekali (a přiznám se, že jsem k nim patřil i já), že nejlepším lékem na strach z budoucnosti bude budoucnost sama. Že zkrátka když budou extremisté rok či dva bít na poplach před "invazní armádou", aby ji nakonec v záchvatu zoufalství museli suplovat sami v džípech na Staroměstském náměstí, tak i jejich nejdůvěřivějším stoupencům dojde, že je třeba se jim vysmát.

Jenže to se neděje. Naopak - ve dvou nejstabilnějších demokraciích na světě vloni slavily triumf kampaně založené na "alternativních faktech". Ukazuje se, že zatímco naše chování za volantem zhruba odpovídá tomu, zda jedeme po pohodlném dálničním okruhu, nebo stojíme na ucpané magistrále, chování mnohých z nás coby občanů a voličů takto přímo realitu nereflektuje.

Přežití demokracie závisí na tom, zda se nám podaří odhalit zdroje stresu a obav, které sužují velké voličské skupiny, a najít na ně odpověď. Tušíme, že souvisejí s technologickým pokrokem, který mění ekonomiky a pracovní trhy, boomem informačních technologií, které umožňují vydávat lži za informace snadněji než kdykoliv v historii, a geopolitickými proměnami po relativně přehledném období studené války. A tušíme také, že jednoduchá řešení typu zdí či návratu k dávno překonaným konceptům, jako jsou "národní zájmy", nebudou fungovat.

Ukazuje se ale také, že nebudou stačit ani jednoduché kampaně typu HateFree Culture. Jejich efekt připomíná účinek, jaký obvykle vyvolá napomenutí - jakkoliv zdvořilé - adresované řidiči právě zamykajícímu auto zaparkované na chodníku dva bloky od místa schůzky, na které měl být před čtvrthodinou.

 

Právě se děje

Další zprávy