Zemřel kardinál Miloslav Vlk. Bylo mu skoro 85, lékaři mu diagnostikovali plicní nádor s metastázemi do kostí. Vánoce strávil na koronární jednotce. V lednu se mu přitížilo, krizi však díky lékařům překonal. Tehdy jsme se dočetli, že "diagnózu přijal v klidu, a když mu ji sdělovali páni profesoři, byl to on, kdo je podepíral a ujišťoval, že je na správné cestě, protože už vícekrát se mu zdálo, že odejít tam je to nejsprávnější řešení."
Vlk je výjimečná česká postava. Měl jsem štěstí, zažil jsem ho za komunistů, když jsem pracoval jako myč výloh u stejného podniku, u kterého myl okna on. V roce 1978 mu komunistické úřady odebraly "souhlas" k výkonu duchovní činnosti, proto pracoval jako myč a mše sloužil tajně. Vzdoroval komunistům, ale vzdor u něj neskončil ani v době svobody po roce 1989, stále mu o ni šlo, věděl, že svoboda se musí pěstovat, ani po osmdesátce neodpočíval.
Když skončil ve funkci prvního českého katolíka, dál pokračoval jako veřejná osoba, psal zajímavý, provokativní blog, zastával se slabých, odmítal zvůli, kritizoval prezidenta Zemana a bránil nacionalistickým a fašizujícím tendencím v Česku. Obhajoval nepopulární "církevní restituce", tedy vrácení nebo částečné finanční nahrazení majetku, který komunisté za minulého režimu ukradli církvím.
Odmítal strach z muslimů (podobně jako papež František); říkal, že křesťané a muslimové mají stejného Boha a teroristé víru jen zneužívají pro své cíle. Postoj u nás výjimečný, neobvyklý a vzácný také v katolické církvi.
Kádrování Putny jak za totality
V roce 2013 se zastal katolíka Martina C. Putny, když ho Zeman odmítl jmenovat profesorem. Napsal tehdy: "Domnívám se, že nelze spojovat svobodu rozhodování příslušných akademických grémií s osobní názorovou orientací kandidáta, i když se mi nemusí vůbec líbit a nemusím s jednáním dotyčného nikterak souhlasit." A ještě: "Uvedený zásah se podobá ideologickému kádrování minulého totalitního režimu jak v oblasti akademických svobod, tak v osobním životě člověka. Tento postoj je i preventivní obranou mé vlastní svobody."
Na konci roku 2015 podepsal tzv. Adventní výzvu, v níž stálo mimo jiné toto: "Se znepokojením sledujeme nenávist, agresivitu a fašizující tendence nemalé části společnosti. Jsme znechuceni davovostí těch, kdo propadají vzteklému nacionalismu, provolávají hesla 'Čechy Čechům', 'Smrt kolaborantům' a nosí šibenice nad hlavami na znamení pomsty. Tito lidé se prohlašují za vlastence."
Loni v říjnu se na www.kardinal.cz rozepsal o kauze Brady: "V poslední době je diskutováno prezidentovo zrušení původně slíbeného státního vyznamenání příbuznému ministra kultury panu J. Bradymu, který přežil holocaust… Původně jsem se chtěl, jak jsem organizátorům slíbil, setkání s dalajlámou zúčastnit, ale vzhledem k tomu, že jsem na léčebném pobytu a mám se kromě toho účastnit zahájení oslav pětistého výročí protestantské reformace ve švédském Lundtu, kde bude přítomen papež František, musel jsem se ze setkání s dalajlámou omluvit, než se celá kauza rozhořela.
Když potom záležitost vyhřezla různými lživými prohlášeními ze strany Hradu, a já jsem byl dobře informován o jejím průběhu, musím se rozhodně postavit na stranu těch, kdo odsuzují takovéto kšeftaření s významnými symboly naší státnosti a snižování prezidentského úřadu."
Kardinál Vlk se nebál. Nebo spíš uměl svůj strach překonat. Nesklonil se před žádnou agresivní mocí. Pro dnešní českou společnost, jež tolik staví na zdraví a tolik se drží života za každou cenu, může být vzácné také to, jak se Miloslav Vlk nebál smrti. Zopakujme jeho přesvědčení, že když umírá, je na správné cestě a odejít tam (pro kněze tedy k Bohu) je to nejsprávnější. Jeho smrt tedy můžeme chápat jako cestu k "tomu nejsprávnějšímu".
