Skutečnost totiž není našemu rozumu tak bezprostředně dostupná, jako si to představovali naši předci. Výpověď o ní, zejména ta politická či vědecká, je vždy konstrukcí. Dějinami se stává jen taková minulost, která zřetelně souvisí s přítomností a budoucností. A skutečností pro politiky je zase jen taková událost, která jim může pomoci k vítězství ve volbách.
Dějiny nejsou totožné s minulostí
Už každý výběr fakt je nutně zkreslující, proto dějiny nikdy nemohou být totožné s minulostí a stranická hodnocení se skutečností. Dějiny, politická krajina a mediální krajina jsou jen halucinogeny, které jednou slouží k budování naší identity, podruhé nalákání voličů a potřetí čtenářů či posluchačů. Všechny zmíněné cíle jsou legitimní, ale podstatu vždy zatemňují, zamaskovávají, znejasňují.
Žijeme v době, v níž diktát okamžité pozornosti a okamžitého úspěchu nahradil jakýkoliv hlubší soud, tedy možnost se přiblížit podstatě. Otázka proto zní, jak se dobrat obrazu, který se skutečnosti alespoň trochu blíží? Jak získat informace, podle kterých se může člověk rozhodovat, když nás obklopuje jen kýč, v němž je hovno popřeno (Milan Kundera), ale jež nám přesto vládne (Jiří Přibáň)?
Žádná jednoduchá odpověď neexistuje. Jediná šance, kterou opravdu zodpovědný a náročný čtenář má, spočívá ve vytvoření jiného kontextu, než jaký mu nabízí političtí hráči a jednotlivá média, která se přetahují o čtenáře, a pomocí něho se podívat na informace, které se v různých médiích objevují.
Mediální čtyřdílná skládačka
Pokusím se tuto práci s informacemi předvést na čtyřech silvestrovsko-novoročních vyjádřeních, která jsme před časem v médiích komentovali.
Letos poprvé jsme mohli slyšet několik vystoupení najednou a ne jen projev prezidenta Václava Klause, který hovořil v neděli 1. ledna ve 13,00 hodin na všech hlavních televizních stanicích.
V pořadu Otázky Václava Moravce od 12,00 dostal prostor k hodnocení politické situace bývalý prezident Václav Havel, na digitálním kanálu ČT 24 ale již před tím, na Silvestra, vystoupil s projevem premiér Jiří Paroubek a pro Lidové noviny napsal novoroční Úhel pohledu renomovaný filozofující historik Dušan Třeštík.
Srovnáním všech čtyř vystoupení jsou zřetelně vidět omezení, která přináší politikům předvolební situace, jež je nutí hovořit pouze o tom, co jim může přinést vítězství ve volbách. Skutečný obraz o politické situaci v zemi dávají pouze všechny čtyři projevy dohromady, tedy již zmiňovaný jiný kontext.
Díl první: Václav Klaus
Václav Klaus byl jako vždy, od té doby co je prezidentem, se stavem země i sám se sebou spokojen. Chce občany spíše uklidňovat a nechce si před druhou volbou prezidenta, na kterého ho bude jistě nominovat opět ODS, rozzlobit žádnou relevantní politickou stranu, která může ovlivnit výsledek.
Je to logické, ale jak podotkli někteří komentátoři, poněkud nudné. Nic inspirujícího se nedozvíme. Skutečné myšlenky vždy znejišťují. Emanuel Mandler šel ale v MFD ještě dál a tvrdí, že Klausovo idylické pojetí roku 2005 naznačuje, že by pro něj byla velká koalice nejpřijatelnější.
Díl druhý: Jiří Paroubek
Premiér Jiří Paroubek ze stejných důvodů, tedy aby on a jeho strana vyhrála volby, musel naopak hodně slibovat. Dušoval se, že zajistí lepší ekonomické podmínky, udrží pětiprocentní růst a v další části projevu vyhlásil, jako snad všichni jeho předchůdci z řad sociální demokracie, nekompromisní boj s korupcí. V této souvislosti slíbil nové a účinné zásahy do celé organizační struktury policie i justice.
V závěru pak přidal boj s terorismem a pochválil se za to, že můžeme dostat z EU během příštích let, díky šikovnosti jeho vlády, 90 miliard korun.
Komentátoři podotýkali, že premiér si až trochu moc věří. Ondřej Neff napsal: Vedle prezidentova aseptického projevu na téma "byl to všední rok" působila premiérova novoroční zdravice jako sólo na buben vedle Hajajovy píšťaličky.
Díl třetí: Václav Havel
Havlova dikce projevu v Otázkách Václava Moravce byla tradičně filozofičtější, přemýšlivější a tudíž rozpačitější. Dotkla se dvou zásadních otázek, nepočítáme-li do toho jasnou Havlovu odpověď na některé spekulace, že by mohl na úřad prezidenta kandidovat znovu i on. Havel řekl jasné ne a naopak volal po změně figur na politické scéně.
Za prvé vyzval k větší otevřenosti politických stran vůči novým tvářím, ale hlavně novým idejím, varoval před uzavřeností politických stran, které začínají být samy se sebou spokojené a vystačí si se svými vlastními starostmi, a plédoval ve svém vystoupení za to, aby budoucí prezident byl vybírán ne ze stranických špiček, ale spíše z občanských sdružení. Uvedl jako možné typy Rut Kolínskou a Šimona Pánka. Za tento návrh byl označen v médiích za snílka či propagátora nepolitické politiky (jako celá sedmdesátá a osmdesátá léta) a jinde se zase psalo, že jeho tipy jsou pro občany nepřijatelné stejně jako jeho volání po nové straně.
Václav Havel se tedy zachoval jako politik a měl jen výhodu, že nebyl svázán žádnou stranickou disciplinou a nemá v úmyslu nic vyhrát. A proto vyslovil konkrétní varování.
Díl čtvrtý: Dušan Třeštík
Za takové situace mohl nejsvobodněji promluvit Dušan Třeštík, a taky to udělal. Soustředil se na popis konce moderního státu, ke kterému došlo u nás po Mnichovu a který původně stál na učitelích, četnících, drobných státních úřednících, bývalých legionářích a umělcích, hlavně spisovatelích.
Ti všichni byli po Mnichovu a po Vítězném Únoru zlikvidováni nebo padli nad Británií jako letci. Podle Třeštíka se ale něco podobného stalo i v ostatních státech, i když později a z jiných důvodů: na Západě zkrachoval model sociálního státu, protože zdevastoval občany, jinými slovy zdevastoval jejich sebevědomí a odnaučil je samostatnosti. Odpovědnost delegoval takový občan na stát, který však na udržení jeho standardu už nemá peníze a navíc jeho cenu práce vystavil v globálním světě konkurenci ceny práce třeba v Bangladéši, která je někdy až stonásobně levnější.
Za této situace nemá evropský dělník, ať už je z Paříže, Varšavy, Prahy nebo Mnichova či Vídně, žádnou šanci. Záchranu za této situace, kdy politici nemají odvahu tuto tvrdou skutečnost občanům říci zcela jasně a srozumitelně, vidí Dušan Třeštík rozhodně ne ve státu, který podle něj svou původní roli již dávno ztratil, ale jen v novém sebevědomí občanů, kteří budou odvážnější než jejich politici, pojmenují neradostný stav společnosti a nebudou ochotni se s ním smiřovat.
Tímto sdělením je Třeštík nejblíže Havlovi, který volá po nových lidech a idejích. Paroubek naopak opakuje starý model kupování si občanů sliby, na které již nikdy nemůže on ani nikdo jiný v Evropě mít peníze a Klaus se pouze snaží si nikde nezavdat, aby mohl ještě dlouho zůstat na Hradě.
Zhroucený model státu
Zásadní zlom v Evropské unii tedy nastane nejspíš teprve tehdy, až politici pod tlakem dlouhotrvající krize (v Číně a Indii roste hospodářství o devět respektive sedm procent ročně, v nové Evropě kolem čtyřech a více procent, ve staré se pohybuje nárůst kolem dvou procent a v USA kolem tří procent) občanům budou muset přiznat, že model státu, který už jen předstírají, se definitivně zhroutil. Pak snad budeme nuceni přehodnotit základní pojmy jako je stát, suverenita, demokracie a globalizace, což povede i k nové politice.#reklama
Volit bychom proto měli takové subjekty, které nám ve srovnání vyjdou jako nejotevřenější změnám, jež jsou nevyhnutelné. Zároveň bychom si měli připomenout, že se vždy musíme ptát mrtvých, co s nimi pohřbíváme a jestli se s tím vším, co představovali, chceme doopravdy navždy rozloučit.
Chápu ale, že to, co od čtenářů vyžaduji, je úkol velice náročný, protože v našich popnovinách a bulváru se informace čím dál tím hůř hledají: propaganda okamžiku vytěsňuje z médií skutečně znepokojující přesnost. Aktuálně.cz se vám právě na komentářových stránkách pokusí relevantní informace pro vás vyhledávat, analyzovat a zasazovat do nových kontextů.
