Bývalý premiér Stanislav Gross měl problémy s financováním svého bytu a jeho manželka Šárka podnikala s dámou, jejíž příjmy šly z prostituce.
Soudci a policisté mají údajně napojení na bosse z podsvětí (soudci Berka a Sovák a kauza Berdych) a nejnověji jsme se mohli dočíst, že emisaři ministra zdravotnictví Davida Ratha od firmy Pharmos, jež měla dodávat léky do nemocnic, kterým byla zastaveny dodávky kvůli neplacení, chtěli dle jejich předsedy představenstva Romana Kejzlara "výpalné", tedy provizi.
Poměry u nás připomínají doby gründerského kapitalismu, jak ho známe ze starých filmů.
Ve Spojených státech nastolení slušnosti a řádu v první půlce minulého století pomohly silně církve (dodnes najdeme na amerických dolarech nápis "in God we trust", věříme v Boha), které rychlozbohatlíkům třeba na podvodech po prohibici důrazně každou neděli připomínaly jejich selhání, a tím je nutily k tomu, aby se ze svých hříchů smysluplně vykupovali a začali napodobovat starší bohaté rodiny.
Díky tomu začali noví boháči podporovat univerzity, knihovny, noviny a sbírat obrazy či jiné umění. Jejich děti, které už vystudovaly prestižní univerzity, v této bohulibé činnosti zdárně pokračovaly, a aby měly přístup do nejvyšší společnosti, snažily se ještě více investovat do veřejně prospěšných podniků.
Ve staré Evropě byl tento proces svým způsobem snazší. Společnost byla přirozeně strukturovaná, měšťanská vrstva, která od XVI. století rychle bohatla díky obchodu, se brzy vyrovnala šlechtě a začasté ji i předstihla. V minulém století se silně rozrostla střední třída jako vrstva, která se uměla už sama bez pomoci státu postarat o sebe i o jiné a díky tomu byla hmotně i duchovně na státu nezávislá a pěstovala kritické myšlení.
Starý měšťanský a občanský fundament západní svobody byl založen na ideji vzájemného bratrství, který byl ale spojen se vzájemnou tvrdostí, protože od bratra se vždy očekávalo, že si nejprve pomůže sám, než někoho z rodiny požádá o pomoc. To vedlo i k tomu, že čím dál tím víc lidí očekávalo méně od státu. Toto vědomí se u středních a vyšších vrstev udrželo i přes období silně vyvinutého sociálního státu v druhé půlce minulého století.
U nás však již od husitství a rekatolizace je religiozita silně poškozená. Jsme druhý nejateističtější stát na světě po Vietnamu. Měšťanská morálka, pokud tu vznikala od druhé půlky XVIII. století, byla dvěma totalitami zcela zničena.
Nebezpečná otázka, na kterou bychom tedy měli hledat odpověď, zní: Co může Čechy a Moravany přimět k větší slušnosti v době, kdy se tradiční společnost založená na výkonnosti (Leistungsgesellschaft) mění v požitkovou společnost (Erlebnisgesellschaft), v níž tradiční hodnoty ztrácejí na váze a společenské postavení se již nevytváří původem, vzděláním a majetkem, ale pouze penězi?
Další otázka zní: Jak zkvalitnit vztahy, které mají krátkodobý charakter, ve společnosti, jež není tvořena jako pyramida, ale jako síť, po které se vše pohybuje stejně rychle jako informace?
Západ si tuto otázku kladl již v minulém desetiletí v souvislosti s tendencemi nahradit kulturu sociálnětechnologickými řešeními. Udo di Fabio, bývalý německý ústavní soudce, ve své knize Kultura svobody tvrdí, že tato náhražka nefunguje a naopak vede k tomu, že zvítězí často něco jiného či pravý opak toho, co hybatelé zamýšleli.
Česko se zdá být toho důkazem.
Důvod podle autora je zřejmý: Z technologického přístupu se vytratil vlastní smysl. Každé společenství, a zvlášť politické, se podle tohoto autora musí neustále znovu sebedefinovat a posilovat své základní ideje a hodnoty, na kterých stojí. Vůle po moci není nikdy pojítkem, ale naopak tím, co lidi rozděluje.#reklama
Pravdu tedy má filozofující historik Dušan Třeštík: Budeme muset znovu a lépe vymyslet národ. Když tak neučiníme, můžeme se v globalizované společnosti rozpustit. Historik říká: Člověk je zvíře mýtotvorné, bez vyprávění, která dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to být ale živé vyprávění, ne soubor holých pouček. Křesťanství přece není obsaženo v Desateru nebo v katechismu, ale v Kristově příběhu.
Devastace naší společnosti, nad kterou denně lamentujeme, je jen důkazem, že na žádném našem příběhu nepracujeme, ač by to měl být náš úkol prvořadý. Navíc dobrodružný. Letošní rok, kdy uplynulo 700 let od vymření Přemyslovců, by mohl být dobrou příležitostí, kdy bychom o tom mohli otevřít veřejnou diskusi.
