Kdyby to myslel náš stát vážně, musel by se chovat jinak. Estetika médií, která je čím dál tím víc soustředěna na dráždivý transfer emocí, jež vytěsňuje zevrubnější analýzu, dovoluje, aby tento trend poukazující na dvojakou tvář moci, pokračoval bez náležitého vzdoru.
Události posledních dnů to jasně dokazují. Otázky, které si klade deník Aktuálně.cz, si jiná média nekladou.
Případ Berka: v policejních odposleších jsou další soudci a žalobci, na úniku odposlechů do médií prý měli zájem obžalovaní nebo obhájci, napsal deník Právo 7. března 2006. V článku se zároveň dočteme, že pražský vrchní státní zástupce Jiří Kulvejt situaci okolo zveřejněných odposlechů v kauze Berka zhodnotil jako pravděpodobné úniky učiněné některým nebo některými obviněnými či jejich obhájci.
Hra na viníka
Předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek tomuto sdělení tvrdě oponuje a říká, že ve všech případech, o kterých komora ví, došlo k úniku informací dříve, než byli obvinění a jejich advokáti seznámeni s obsahem spisů. To znamená, že v žádném případě nemohli odposlechy předat médiím ani advokáti, ani obvinění.
Podle státního zástupce jsou motivy advokátů a obviněných prosté: zpochybnit vyšetřovatele a žalobce, znehodnotit systém dokazování a těm, co skupinu okolo soudce Berky kryli, dát najevo, že je vyzradí, pokud pro obžalované soud špatně dopadne.
Toto tvrzení sice jistou logiku má, ale má-li správné informace předseda advokátní komory, nabízí se i jiná varianta výkladu: za únikem stojí státní zástupci či policisté, tedy představitelé státní moci, kteří mají zájem na snížení důstojnosti a vážnosti justice, tedy advokátů i soudců, o kterých se v odposleších rovněž hovoří, aby mohli předem zpochybňovat rozsudky soudů.
Kouzlo justice - rozdělené role
Policie i někteří státní zástupci se někdy chovají tak, jako kdyby představitelé justice byli ti, kteří kazí či dokonce sabotují jejich dobrou práci, aniž si uvědomují, že někdy je vyšetřování založeno jen na chabé domněnce či konstrukci, která před nestranným soudem může těžko obstát. Čistě teoreticky je tedy možné připustit domněnku, že na úniku informací by mohli mít silný zájem zrovna tak kriminalisté i státní zástupci, kteří by a priori chtěli zpochybnit budoucí výroky soudu.
Skutečně fungující justice spočívá v přesném rozdělení rolí: státní zástupce podává žalobu na základě indicií předložených kriminalisty, advokát se snaží konstrukci obžaloby rozbít a prokázat, že je falešná, a soudce či senát se na základě argumentů obou stran snaží spravedlivě rozhodnout o tom, které argumenty státního zástupce či advokáta jsou relevantní. Tomuto ideálu fungování soudnictví by se každá justice měla snažit přiblížit.
Skutečnost je samozřejmě často mnohem složitější, pachatelé jsou velmi rafinovaní a něco jim dokázat je značně složité, proto je známo, že i velké mafiány spravedlnost dostala do vězení jen díky malým podvodům či daňovým únikům. Zkušená policie se dokonce v takovýchto případech velmi často soustřeďuje pouze na šetření marginalit, které jsou snáze prokazatelné.
Stát v roli Napoleona
Item: Pokud chce stát účinně bojovat s korupcí a dbát na to, aby se jednotlivé role ve společnosti ctily, a pokud státní zástupce či zástupci nemluví pravdu, což lze lehce zjistit porovnáním data zveřejnění odposlechů, jak v případě kauzy soudců Berky a Sováka, tak fotbalových rozhodčí, s daty, kdy byli obvinění a jejich advokáti seznámeni se spisy, tak by měl zakročit a nedovolit účelové lhaní. V opačném případě si občan může myslet, že se náš stát chová stejně jako Napoleon, který prohlásil: "Dokud budu mít po boku svůj meč, budu jím sekat jazyk advokátům, kteří mluví proti vládě." My bychom mohli dodat proti záměrům vlády.
Aby se ale úniky policie daly důsledně vyšetřovat, nesměla by inspekce ministerstva vnitra podléhat ministrovi vnitra a měla by mít i jiné personální složení. To je ale už jiná kapitola.
