V době, kdy řešíme, zda bude možné turisticky létat do kosmu, proč kůže Michaela Jacksona bledne, a jestli Madonna porušila ochrannou značku Semtex, je alarmující, jak málo pozornosti věnujeme tolik složitému problému, jakým je násilí na ženách.
Na tuto skutečnost se snaží upozornit organizace Amnesty International, která pořádá v prostorách pražské stanice metra Florenc a v Galerii C2C na Strahově výstavu Stop násilí na ženách
Světová banka zařadila v minulých dnech Českou republiku na seznam vyspělých států, prakticky se však příliš vyspěle nechováme. Je veliký rozdíl mezi tím, co se děje, a co si myslíme, že se děje.
V roce 2002 u nás proběhl zatím největší výzkum na téma násilí na ženách, který realizoval Sociologický ústav AVČR a FF UK. Dozvěděli jsme se z něj hrozivé číslo "59". Tolik žen, více než polovina, zažilo na vlastní kůži nějakou formu agrese ze strany mužů. Zhruba 38 procent přitom zažilo fyzické či sexuální násilí ze strany svého partnera. Nabízí se otázka: Znamená to tedy, že násilí na ženách je normou?
Myslela jsem, že to k životu patří: zvíře i princ
"Myslím, že je to běžné, muž se odreaguje, žena si popláče a je to v pořádku." I takové odpovědi jsme dostávaly ve zmiňovaném výzkumu. Ženy zažívající násilí se často za každou cenu snaží vysvětlit, že násilí je zřejmě přirozenou součástí partnerství a když to všechno vezmou kolem a kolem, je pořád lepší manželství i za cenu poníženi či fyzického utrpení udržet.
Jak si týraná žena může myslet, že se má za co stydět, že to takhle prostě chodí a že normální je o tom nemluvit?
Pojďme problém otočit a podívejme se na toho, kdo domácí násilí nejčastěji páchá na samotné muže.
Od oběti k viníkovi: obrácení perspektivy
Vybavuje se mi práce předního švédského badatele Svena-Axela Manssona, který se věnuje fenoménu prostituce. Mansson otočil debatu na toto téma o 180 stupňů a zeptal se, jestli není na místě zkoumat spíše než samotné prostitutky jejich klienty. Která z těchto stran má větší problém?
Vrátíme-li se k položeným otázkám, nabízí se přinejmenším tato vysvětlení.
Normalizace násilí může být podpořena představou, že násilí v domácnosti je soukromá záležitost, kterou je nevhodné vytahovat na veřejnost.
Stejně tak domácí násilí není pouze individuální záležitostí, což si mnohé týrané ženy neuvědomují.
Konečně, viktimizace ženy a následné označení jako oběti je velmi problematické, protože ji kromě upírání vlastní aktivity vrhá zas a znovu do středu pozornosti a opětovaně traumatizuje.
Kde ale stojí násilník a jak to, že se vůbec může chovat agresivně tak dlouho a systematicky?
Nerada chodím domů, celá se třesu
Samozřejmě, individuální vysvětlení jsou vždycky možná. Myslím, že ale existuje i několik systémových vysvětlení, založených především na feministických teoriích o utváření genderových identit a genderové povaze násilných činů.
Mužská agresivita je společensky braná jako normální a samotné utváření mužské identity je vlastně neustálý proces dokazování "mužskosti" a vymezování se vůči ženám, respektive ženskosti. Jinak řečeno, muži se učí být "přirozeně" výbušnější, fyzicky agresivní a sexuálně aktivní, a společnost je následně také tak vnímá. Je potom normální, když se "přirozená mužská nátura" projeví. Nějaká ta facka přece ještě žádnou nezabila, takže proč mělo vadit, když se násilí stane určitým domácím rituálem.
Genderové stereotypy nejsou v dnešní době nic neznámého a každému by se mělo dostat alespoň základního vzdělání o tom, že role "správného muže a správné ženy" jsou neustále re/konstruované sociální identity. Jsme neustále masírováni a neustále se sami disciplinujeme k tomu, abychom dostáli ideálům mužskosti a ženskosti. Nastavení vztahu mezi mužem a ženou není rovné, ale mocensky založené. Strategie, které volí muži k dosažení svých cílů, jsou postavené na socializaci mužů jako bytostí s větší mocí a s možností využít například právě násilí jako prostředku nebo dokonce cíle.#reklama
Ženy jsou pak, na základě genderových scénářů, vedeny k větší odpovědnosti za rodinu a následně k pocitu selhání, pokud se rodina rozpadá. Tento genderový aspekt spolu s uvedeným pocitem soukromé povahy násilí roztáčí spirálu mlčení a umožňuje násilníkovi pokračovat.
Konečně, slabé postihy, respektive nedostatečná opatření a pozornost ze strany státních orgánů nám pořád napovídají, že mluvit o násilí je něco jiného než konat proti násilí. Opět, i zde chybí často základní vzdělání o povaze násilí mezi muži a ženami, a proto systematičtější podpory a řešení. Je sice hezké, že Evropský parlament v nedávné době odsouhlasil tvrdé odmítnutí všech forem násilí na ženách, uvidíme, co ale tyto politiky na papíře přinesou za konkrétní aktivitu. V České republice se zatím například nepodařilo prosadit postihy pro pachatele domácího násilí ve formě vykázání pachatele na deset dní ze společného bytu.
Jak z toho ven aneb kam se ztratil hodný český muž?
Existuje aněco, čemu se říká hegemonní mužství. Tento pojem vyjadřuje určitou strategii, obecně přijímané normy správné mužskosti, kterým musí každý muž v dané společnosti, chce-li být mužem, dostát.
Taková strategie může zahrnovat různé obecně přijímané praktiky, a třeba i násilné chování. Pokud se muž identifikuje s převládajícím konceptem hegemonního mužství, může mít pak problém, že je vlastně součástí homogenní skupiny, v níž je násilné chování vůči ženám normální, ačkoliv jemu samému není vlastní.
Je tedy násilí v České republice normou?
Lidé se často odvolávají, že tak vysoká čísla máme jen proto, že za projevy násilí se počítá kde co. Idea "jedna facka a bude klid" stále slaví úspěch. Slogany o rovnoprávnosti mužů a žen nás sice možná občas zahlcují, skutečná změna je ale pořád jen na obzoru. A protože je to změna systémová, znamená kromě narušení stávajícího status quo, kdy si muži a ženy rovni nejsou, i potenciální nevýhodu (rozuměj ztrátu postavení) pro muže. A tedy kritické rozkrývání nerovné genderové reality.
Nebojíme se takové změny náhodou?
Autorka pracuje na projektu Národní kontaktní centrum - ženy a věda v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR.