Když zakladatelé TOP 09 Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek oznámí, že už nebudou kandidovat do sněmovny, lze to číst jako projev přirozené generační obměny. První má už svůj věk a druhý je v politice v podstatě třicet let, takže má na úkrok stranou víc než jen zasloužený nárok.
Dvě faktické rezignace na budoucí poslanecký mandát pro TOP 09 ale nabízí i jiné možnosti, jak je chápat. Rámuje je základní otázka, zda tato generační obměna nakonec nepotvrzuje i hlubší změnu v základech české polistopadové politiky.
Lepení prasklých pout
Leccos naznačuje už výklad Miroslava Kalouska, který sám sebe v jednom rozhovoru více méně přímo označil za jakousi zkušenostní "instituci", schopnou dávat impulzy politickému dění i mimo parlament. Kalousek svůj krok krom jiného interpretuje jako otevření prostoru pro možné sjednocení středopravých stran. Těch "tradičních a hodnotově ukotvených" - což jsou pro Kalouska ODS, KDU-ČSL a TOP 09.
Matador tedy kandidovat nebude, ale straně rýsuje mantinely budoucí politiky, protože se obává, že po odchodu dvou zakladatelů bude trpět nedostatkem strategicky přemýšlejících osobností. Což je mimochodem tak trochu vizitka obou jejích "otců", kteří přes sebe asi nikdy příliš neviděli druhé.
Co Kalousek partaji navrhuje? Návrat k hodnotám, z nichž vyrůstala: k Tradici, Odpovědnosti a Prosperitě. Co tím má ale na mysli?
U Karla Schwarzenberga, jednoho z dědiců slavného aristokratického rodu, nebylo nikdy pochyb o tom, co má tradicí na mysli: starost o svěřené bohatství, které je třeba rozvíjet s ohledem na vyšší řád. Tento étos (a patos) se ale už nikdy nepřenesl na stranu jako celek.
Pro Miroslava Kalouska kotvu představovala náboženská víra. Mnoho lidí ji ale kvůli jeho karambolům v praktické politice bralo už jen jako prázdnou slupku.
Co jiného originálního tedy TOP 09 mohla nabídnout? Důraz na rigidní rozpočtovou kázeň měla společnou s ODS, stejně jako antikomunismus, který spíše ventiloval frustraci z rostoucího vlivu KSČM než úvahy o jedné vyprazdňující se levicové ideologii, kdysi (spolu)určující běh dějin.
Podobně jako u jiných stran, s nimiž odcházející Kalousek radí se spojit, je tedy i v případě topky hlavním problémem, že společnosti neumí nabídnout hodnotovou kotvu, na kterou by slyšela a dokázala jí uvěřit.
Přirozený konzervatismus se v Česku neopírá o víru ani o půdu či majetky, protože to vše bylo do velké míry v minulosti rozvráceno. Prasklá pouta se těžko navazují, takže snaha obnovovat tento základ znamená sázet na opravdu malou menšinu. Její zájmy jistě stojí za obranu, nikdy však nebudou tím, co ve společnosti dokáže určovat směr.
Český sen
Ideologicky konstruovaný profesorský konzervatismus ODS zjevně také už netáhne. Časy, kdy Václav Klaus mohl udivovat lid svými výpisky z konzervativně-liberálních myslitelů, jsou dávno pryč. Slevy na vlak jsou dnes celospolečensky sdílenější hodnotou než odvaha Thatcherové a originalita von Hayekova, kterou beztak Klaus dezinterpretoval tím, že z ní šikovně amputoval morální rozměr organizace společnosti.
Kde tedy při obnově středopravé politiky najít "hodnotové kotvy", které by společnost oslovily natolik, aby se houfně vydala k volebním urnám a dala moc těm, kteří by je nabízeli? A je vůbec možný návrat k nějakým hodnotám ve společnosti, jež už několik let svým hlasováním dosvědčuje, že pro často velmi pofidérní a mělké sociální uznání je schopna odhodit všechny hodnotové rámce?
Není načase postavit autentickou středopravou politiku na sociálním základě? Mnoha uším to může znít paradoxně, ale jenom do chvíle, než si uvědomíme, že otázka sociální a humanitní (otázka uznání za společensky hodného) je vlastně oním místem, kde se nejen v posledních letech vyhrávají volby.
Dokonce i Václav Klaus, v devadesátkách považovaný za ikonu pravicové politiky, vyhrával na poli sociálním. Ne snad kvůli odkladu různých bytových deregulací, ale hlavně pro "český sen", v němž se slibovalo, že kapitalismus pomůže všem, kdo chtějí poctivě pracovat. Jakmile se ukázalo, že jde o iluzi, šly profesorova popularita i naděje ODS prudce dolů.
Jedinou pevnější hodnotovou kotvou, kterou v Česku lidé sdílejí, je vize sociální spravedlnosti. V této věci se Masaryk, který opravdu znal svůj lid, nemýlil. Nemýlí se v ní ani Andrej Babiš a výrobci jeho marketingového já, když mu vytvářejí obraz lidového hrdiny, který rád pomůže všem, kdo to potřebují.
Rozvíjet tuto "tradici sociální spásy" ale mohou i středopravé strany, jak si kdysi všiml Mirek Topolánek (ODS), když mluvil o tom, jak levice ukradla konzervativním stranám jejich tradiční sociální téma. Byl sice bohužel lepší marketér než praktický politik, ale odpovědné tradování této kotvy lze evidentně prakticky kdykoliv oživit.
Znamená to ovšem konkrétní sociální práci, konkrétní reakci na změny sociálního i širšího životního prostředí. Pouhá ideologická prohlášení o pevnosti hodnot nikoho nepřesvědčí.
Možnosti tu jsou
Možná by ústup Karla Schwarzenberga a Miroslava Kalouska ze sněmovních zdí mohl přinést i více než jen generační obměnu nebo návrat ke starým idejím. Co když nabízí šanci na přechod od ideologie k živé sociální politice, která by dokázala reagovat na dění, jež nám svět mění každou chvíli před očima?
Stahují-li se nyní do pozadí lidé, kteří nutnost této proměny nechápou, může to být dobře. Ale jedině pokud ti, kdo přijdou po nich, nebudou trpět přehnanou úctou k zakladatelským mýtům a dokážou je nově převyprávět.
Ne za všechno ze svého úspěchu vděčí současný premiér falešnému marketingu. A i v něm lze nakonec najít něco jako zdravé sociální jádro. Andrej Babiš jej dokázal naplno využít. Teď jde jen o to, aby k tomu našli odvahu také jiní. Pokud totiž dnes něco v politice zoufale chybí, je to schopná konkurence. Možnosti tu přitom jsou.
