To je absurdní tvrzení vzhledem k tomu, že idea federalismu je spojena s většinovým rozhodováním na evropské úrovni (buď zástupců národních států, nebo europoslanců). Jak víme z domácí politiky, většinové hlasování je šité na míru situacím, kdy existuje pluralita názorů, a vstup Turecka s asi 13 procenty hlasovacích práv by rozhodovací mechanismy federalizované EU nijak nenarušil. Komu tedy uškodí vstup Turecka? Těm, kteří věří v konsenzuální způsob rozhodování o evropských záležitostech. Mezi ně počítám jak Václava Klause, který chce konsenzuálně rozhodovat o podobě jednotného vnitřního trhu, tak i falešné "eurooptimisty", kteří chtějí konsenzuálně rozhodovat v oblastech, jako je společná obrana či společná zahraniční a bezpečnostní politika, které považují za klíčové.
V případě, že by EU opravdu fungovala na principech většinové demokracie, pak by vstup zemí jako Turecko či Česká republika, které budou mít nevyhnutelně rozdílný názor na obsah politiky EU než stávající členové, neměl žádný dopad na fungování rozhodovacího procesu na evropské úrovni. Vstup Turecka do EU by měl stejný vliv na její akceschopnost jako nová parlamentní strana na fungování českého státu. Přijímání kolektivních rozhodnutí skrze demokratické většinové hlasování totiž nepředpokládá jednotu zájmů, tradic či náboženství. Demokracie (v našem případě na evropské úrovni) je holkou do nepohody, která může fungovat i v názorově a hodnotově ostře rozdělených kolektivech. Příkladem mohou být Spojené státy, které bývají často rozpolcené v tak zásadních otázkách hodnot tzv. "západní civilizace", jako jsou rasová segregace či vliv náboženství na politický proces.
Jednomyslná EU a vstup Turecka
Bohužel, mnoho "eurooptimistů" rezignovalo na model demokratického federalismu a současná EU stále častěji rozhoduje jednomyslně o skutečně důležitých praktických otázkách (pamatuje si někdo, kdy byla ČR naposledy v Bruselu přehlasována?). Rostoucí pluralita názorů (například v důsledku rozšiřování) pak logicky ohrožuje fungování dnešní EU. Předpokladem funkčnosti současného modelu je jednotná a jednomyslná Evropa. Jakýkoliv prvek "jinakosti" (vstup Polska, liberálního Slovenska nebo islámského Turecka) je vnímán jako ohrožení jednoty EU a automaticky i jako hrozba pro fungování celého rozhodovacího procesu na evropské úrovni. Vstup dalších států s odlišnými zájmy do "konsenzuální" EU by ji totiž přiblížil osudu velkých "konsenzuálních" organizací, které selhaly jakožto efektivní fóra pro tvorbu kolektivních rozhodnutí například v oblasti bezpečnosti (OSN) či obchodu (WTO). Čím vyšší počet států "konsenzuální" EU, tím nižší pravděpodobnost přijetí jakýchkoliv politických rozhodnutí, ať již se jedná o dokončení projektu volného pohybu osob a služeb, favorizovaného Klausem, nebo o realizaci společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, o které sní Chirac.
Nežádoucím vedlejším efektem jednomyslného rozhodování v EU je nejenom snaha některých "eurooptimistů" zamezit vstupu nových států, ale i jejich tlak na sjednocení a harmonizaci postojů stávajících členů EU. Rozdíl mezi většinovým a konsenzuálním způsobem rozhodování vynikne při srovnání rétoriky dvou velkých Francouzů: Voltaira, který inspiroval zrod demokratické Francie a Spojených států, a Chiraca, který ve jménu jednotné Evropy pohřbil Evropu demokratickou. Rozpor mezi tvrzeními "Naprosto nesouhlasím s tím, co říkáte, ale riskoval bych svůj vlastní život, abych chránil vaše právo to říci." versus "Jestliže vyjadřujete svá stanoviska beze shody s námi, není to odpovědné a nesvědčí to o dobrém vychování. Ztratili jste dobrou příležitost zůstat zticha." názorně ilustruje odklon od ideálu pluralitní federalizované Evropy směrem k Evropě jednomyslné a jednotné.
Evropské hodnoty, či pluralita názorů?
Není náhodou, že rezignace na model většinového rozhodování jde ruku v ruce se stále častějším apelem na "společné evropské hodnoty". Právě semknutí se Evropy kolem těchto "hodnot", které však často bývají konkrétním politickým programem, má zajistit jednotu členských států nezbytnou pro konsenzuální způsob rozhodování. Tím, že se z konkrétního politického programu (udržitelný rozvoj, tradiční křesťanské hodnoty, sociální spravedlnost či naopak volný trh) vytvoří "přirozené evropské hodnoty", dojde k násilnému vyloučení alternativních politických programů z politické diskuse ("hodnoty" nelze v diskusi zpochybňovat). Konstrukce "evropských hodnot" tak umožní vyloučit s odkazem na jejich údajnou "nevychovanost" nebo "neevropskost" z diskuse a z rozhodovacího procesu aktéry, u kterých existuje (mnohdy neodůvodněná) obava, že budou mít jiný politický program. "Evropské hodnoty" zachrání fungování jednotné a pokud možno homogenní Evropy, ovšem za cenu vyloučení Turecka z diskuse o evropské politice. Projekt pluralitní a demokratické federace se opět odloží ad acta.
Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů
