Nakonec jako učitel občanské výchovy se politickým stranám a systémům vyhnout nemůžu. Můj vztah ke komunismu je mezi studenty všeobecně známý, takže mě ani nepřekvapilo, když se někteří z nich začali v žertu vyptávat, jestli jsem nezbil komunistu Jiřího Dolejše.

Nezbil, a kdybych byl u jeho napadení, rozhodně bych mu přišel na pomoc.

Dát někomu v přesile přes držku, jak se lidově říká, je opovrženíhodné, ať už se to stane komukoliv.

Přesto mohou někteří antikomunisté pociťovat jisté zadostiučinění. Vždyť KSČM stále reprezentuje stranu, která ruku v ruce kráčela ke světlým zítřkům s pendrekem a šibenicí. Komunisté se však nikdy neptali, komu ublížili, jejich jitra byla krvavá.

Ačkoli je mi Jiřího Dolejše upřímně líto, mnohem víc je mi líto lidí, jimž komunistická ideologie zmařila životy. Stejně upřímně je mi líto, že spravedlnosti ušel mučitel elektrickým proudem Alois Grebeníček, jehož komunistická soudkyně nebyla schopná (nebo ochotná) dostat za šest let k soudu. Litoval snad někdy někdo z komunistů bývalé politické vězně, když je mlátili brutální vyšetřovatelé při výsleších? Nějak jsem si nevšiml.#reklama

Komunisté vzbuzují a podporují nenávist. Hovoří o třídním boji, podporují vyvlastňování, přesto říkají, že jsou jiní, reformovaní. A jak se to pozná?

Vojtěch Filip tvrdí, že komunisty si přeje ve vládě šedesát procent lidí. Pokud je to pravda, je mi jich líto a budu muset studenty o komunismu více poučit. Neboť i mezi nimi se najdou někteří jejich sympatizanti, obvykle ale nedokáží vysvětlit, proč mají jejich přízeň. Když jim pustím filmy dokumentující zločiny komunismu, dojdou jim argumenty.

Autor je středoškolský učitel