Ve dvacátých letech minulého století se sociolog Emanuel Chalupný a o dalších padesát let později Jiří Morava vydali po stopách popsané cesty a usoudili, že ke zmíněné události došlo mezi osadou Unken a Waidring, kam Havlíček se zkrocenými koňmi sám dojel. Jenže, jak pan Chalupný napsal, "po celé trati mezi Loferem a Waidringem není podle silnice žádné propasti, a zejména kde silnice klesá, až do Waidringu jde širokým, dosti rovným úvalem mezi horami".
Barvotisk a skutečnost
Karel Havlíček si ji však nemusel ani vymyslet, protože taková propast existuje před Loferem a on si za tmy a ve vypjaté chvíli mohl myslet, že pokračuje. Cituji to spíše proto, abych připomněl, že mezi pravdou reálnou a uměleckou je vždy velký rozdíl, stejně jako mezi realitou a legendou. Barvotisková legenda překryla zcela Havlíčkovu skutečnou mnohovrstevnou podobu.
Před několika dny, o víkendu 29. července, uplynulo 150 let od smrti Karla Havlíčka Borovského, novináře a satirika, který ač toto povolání vykonával jen pět respektive šest let, do necelého svého třicátého roku, tedy od roku 1845 do roku 1850, kdy jeho Národní Noviny byly v lednu zakázány (pak ještě krátce vydával v Kutné Hoře Slovana, kterého zastavil sám), se stal pro mnoho generací vzorem a jeho myšlenky platí dodneška.
Co se skrývá za legendou
Podívejme se, jaký byl Havlíček ve skutečnosti a co se za jeho legendou skrývá.
To nejdůležitější, oč mu šlo, jak napsala před pár dny profesorka Jaroslava Janáčková v LN, byla svoboda. "Svoboda podnikat, svoboda cestovat, svoboda psát, být ve středu společenské komunikace a politického dění".
Na nejrozšířenější lidové ikoně je Karel Havlíček vymalován jako hrdý exulant v Brixenu, kde onemocněl a brzy po návratu, ve svých pětatřiceti letech, zemřel v Praze v domě naproti dnešnímu Masarykovu nádraží. Nezemřel však díky vyhnanství, jak se tvrdilo, ale nakazil se tuberkulózou od své ženy Julie, která zemřela ještě dřív v devětadvaceti letech.
Vyrobili jsme si z něj mučedníka a místo jeho díla raději přetiskujeme uplakané kýčovité obrázky, na kterých se loučí s rodinou před cestou do Brixenu doprovázen zlým komisařem Franzem Dederrou či kresbu, na které je zobrazen na smrtelné posteli. Taky se jeho jménem rádi chlubíme: podle Jaromíra Slomka máme v České republice dvoje Havlíčkovy sady, osm Havlíčkových nábřeží, osmadvacet Havlíčkových náměstí a 314 Havlíčkových ulic. Už méně si připomínáme, že v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků StB, jak spočítal právě Jiří Morava, bylo také dvaatřicet Havlíčků a jeden z nich si dal krycí jméno Brixen.
Pohodlný život "mučedníka"
Z knihy Jiřího Moravy Havlíček v Brixenu (vyšla nejprve v exilu v Zürichu, pak u manželů Škvoreckých v Torontu v nakl. Sixty Eight Publishers a v Česku v nakladatelstvích Regulus a Ave v roce 1997) vyplývá, že sice exil těžce snášel, ale nevedlo se mu materiálně vůbec špatně, dostával nejprve roční rentu 400 zlatých a později 500 zlatých a měl k dispozici sluhu, který byl zároveň policejním konfidentem. Navíc měl ušetřeno, jako úspěšný vydavatel byl zámožný, a z úspor, které činily 10 000 zlatých, si svůj pobyt ještě dotoval. (Plat 500 zlatých pobíral v polovině XIX. století například vyšší státní úředník, Havlíčkovi však nestačil a dotoval ho z úspor. Jak z korespondence vyplývá, jeho výdaje za rok činily 1200 zlatých, což byl tehdy plat vysokoškolského profesora.)
Nejprve bydlel v Brixenu v přepychovém hotelu U slona, chvíli v podnájmu a když za ním přijela rodina, pronajal si ve vinicích za městem od hoteliéra malý domek. Když měla za ním přijet žena, i ta dostala od úřadů na cestu 150 zlatých a v domku měla k dispozici služebnou.
Duch Národních Novin
Ještě dříve, než Karel Havlíček byl poslán do vyhnanství, stačil připravit k vydání knihu Duch Národních Novin, do níž zařadil 81 důležitých článků. Kniha vyšla na třech tiskových arších. Vznikala narychlo, neměl čas si přečíst ani poslední korekturu: předmluvu napsal 4. května 1851 v Kutné Hoře a do Brixenu byl odvezen 16. prosince téhož roku v půl páté ráno. Proto její vydání, ke kterému ho nabádal i přítel František Palacký, jemuž je kniha dedikována jako "dějepisci českého národu, věrnému hajiteli svobody a práva", má i řadu chyb i v paginaci: například za stranou 223 následuje hned strana 244 a pak 235. Na druhé straně Havlíček v úvodu zdůrazňuje, že o některých nesrovnalostech v textu ví, že by je dokázal dnes s odstupem formulovat lépe, ale texty nechal beze změn, aby nemohl být podezírán, že své názory koriguje.
Duch Národních Novin vydal v kutné Hoře tiskař František Procházka (který později byl spolu s Havlíčkem souzen) a tato kniha je dodnes přesnou myšlenkovou kronikou revolučních let kolem roku 1848 a postojů národně-liberální strany vedené Palackým, Riegrem a Braunerem, s kterými se Havlíček ztotožňoval. Ukazuje, jaký úzký koridor česká politika měla a jak rychle naše tehdejší naděje na spravedlivější uspořádání poměrů v monarchii vyhasínala.
Je ale i důkazem toho, jak se zbytek společnosti se změnami ve své většině rychle smiřoval a jak bylo pro něj náročné veřejnosti politiku vysvětlovat. Po jeho nucené emigraci se většina tehdejší české inteligence od něj odvrátila a pánové jako Hanka, Tomek, Čelakovský, Vocel, Šafařík, Purkyně a Nebeský se postavili proti dějepisci Palackému a nutili ho, aby od svých požadavků ustoupil. František Palacký pro pokračování Dějin národa českého neměl ani nakladatele. Když si chtěl v knihovně Muzea půjčit pro Havlíčka knihy, jeho bývalí přátelé to Palackému nedovolili.
Autonomie pro Moravu
Připomeňme si alespoň některé důležité Havlíčkovy články nejprve z prvního oddílu. Úvodní soubor nese název Naše politika a jde vlastně o program české národní politiky z doby, kdy Čechům po pádu absolutismu byla 15. března 1848 slíbena konstituce a českému království udělena autonomie. Národní rovnoprávnost byla udělena kabinetním listem z 8. dubna téhož roku. Z programového článku vyplývá několik priorit. Havlíček hlásal spojení s Moravou, s níž tehdy bylo administrativně spojeno Slezsko a chtěl, aby si vymohla autonomii jako Čechy.
Pro bezpečnost západních Slovanů považoval Rakousko za důležité, ale chtěl, aby se proměnilo "ve spolek rozličných národů stejné důstojnosti a práva". Na druhé straně národ definoval jen jazykem, na rozdíl od Angličanů či Francouzů, kde pojem národa splývá se státní příslušností, napodoboval tedy Němce.
V Článku, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil, z 30. srpna 1848, obhajoval Havlíček český postoj na říšském sněmu ve Vídni, kde Češi podporovali tehdejší kabinet Bacha a Doblhofa a byli za to napadáni německou levicí jako reakcionáři.
Havlíček vysvětloval, že Češi se za kabinet postavili proto, že je liberální a smýšlí federalisticky. Když 6. října vypukla ve Vídni revoluce, čeští poslanci stáli na straně vlády a dvora a za to byli napadáni hlavně od Poláků, kteří sympatizovali s německými a maďarskými revolucionáři.
Havlíček se v dalších článcích pozastavoval nad tím, že Poláci nechápou protislovanský ráz revoluce. Obrat nastal 21. listopadu, kdy byl v Kroměříži, kam se přesunula vídeňská vláda i říšský sněm, zvolen nový konzervativní kabinet pánů Schwarzenberga a Stadiona. Češi se postavili proti, a tím se sblížili s levicí. Havlíček proti monarchistickému principu nového kabinetu ve svých novinách tvrdě hájil princip suverenity národa.
Rekruti a oktrojovaná ústava
Podruhé se dostal Havlíček do ostrého sporu s novým kabinetem v únoru roku 1949 kdy, ačkoliv zasedal říšský sněm, bez jeho povolení začala odvádět vláda rekruty. Havlíček upozornil, že jde o protiústavní čin. Dne 4. března byla císařem Františkem Josefem I. oktrojována rakouská ústava, tedy vydána bez souhlasu zastupitelského orgánu, a vzápětí 7. března roku 1949 byl ústavodárný říšský sněm v Kroměříži rozpuštěn.
Havlíček se postavil do ostré opozice, oktrojované ústavě věnoval řadu důležitých článků, v nichž dokazoval, že rozpuštění sněmu byla zrada a zrušení daného slova z roku 1848.
Tehdy se útoky v německém tisku proti Havlíčkovi vyostřily. Dne 13. března byl vydán zákon o tisku, kterým byl zapovězen podomní obchod s tištěnými spisy, vyvolávání, rozdávání a vylepování tiskovin. Havlíček pár dní na to v Národních novinách odsoudil tento paragraf jako neliberální a vůči chudině nelidský.
Z druhého dílu si připomeňme alespoň článek Proti Prager Zeitungu, který popisuje události 10. května 1849, kdy byl nad Prahou a okolím prohlášen stav obležení. Stalo se tak proto, že byly vyzrazeny plány českých radikálů, vedených E.Arnoldem. Revolucionáři chtěli "vznítiti brannou revoluci" ve spojení s ruským revolucionářem M.Bakuninem a zabránit tak postupu reakce v Evropě. Do tohoto spiknutí byla zapletena jen hrstka mládeže české a bylo nespravedlivé, že za její činy byla trestána celá Praha. Havlíček v článku žádal brzké zrušení bezdůvodného stavu obležení.
Z radikálů lokajové
V článku Statečnost politická si zase autor stěžoval, že z mnohých nedávných radikálů a liberálů se v Čechách stali vládní lokajové.
Havlíček pátral po příčinách této politické nestálosti, nevytrvalosti a nestatečnosti. Viděl příčiny v zištnosti lidí a v nepropracovanosti přesvědčení mnohých, veřejně činných osob.
V jeho Národních novinách vyšel i článek O centralisaci a národní rovnoprávnosti dne 23. prosince 1849, který napsal František Palacký a v němž načrtl možné liberálnější uspořádání Rakouska. Vedle říšských ministrů si přál, aby byli rovněž ministři zemští, čili národní, kterých by bylo sedm pro zemské skupiny: německou, česko-slovenskou, polsko-rusínskou, maďarskou, rumunskou, jihoslovanskou a italskou. Každá skupina by měla své soudy a zemské sněmy. Zemský ministr by byl i exponovaným ministrem říšským.
Připomeňme, že na podobném principu je dnes uspořádaná Spolková republika Německo a že kdyby k tomuto uspořádání došlo, Rakousko-Uhersko se nemuselo v roce 1918 rozpadnout.
Rozkradené Epištoly
Za výklad oktrojované ústavy byl postaven Karel Havlíček před porotní soud (většinu v něm tvořili čeští rolníci, dále koželuh, mlynář, měšťan, dva kupci a podnikatel), který ho ale 13. dubna 1849 jednoznačně uznal nevinným. To vládu ve Vídni rozzlobilo a na návrh pražského policejního ředitele Leopolda Sacher-Masocha von Kronenthala, podle kterého byl pan Havlíček nejnebezpečnější vůdce češství v celé zemi, poslala do vyhnanství (byl konfinované individuum), kde napsal své nejlepší literární dílo: Tyrolské elegie. Porotní soudy byly kvůli tomu v Čechách brzy zrušeny.
Zabavené poslední číslo Slovana a Epištoly, které měly být podle předpisů Havlíčkovi vráceny, vláda nejprve zamýšlela skoupit , ale poté je deponovala na kutnohorském okresním hejtmanství, kde je úředníci brzy rozkradli.
P.S. Tyrolské elegie Franze Dederru tak znemožnily, že se mu Havlíčkovo vylíčení cesty do Brixenu stalo překážkou v úředním postupu, jak vypátral Jiří Morava.
Autor je novinář a spisovatel
