Do debat o odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta se moc nezabrušuju. I když jeho vedení zcela prokazatelně mělo své rezervy, tak postup, kterým byl odvolán "spolu" s olomouckým Michalem Soukupem (kde to nečekal už vůbec nikdo), prostě působí velmi podezřele. Z reakcí mě zaujal i text jednoho z Fajtových ředitelských předchůdců Milana Knížáka "Chybí duchovno", který začíná:
"Odvolání ředitele Národní galerie Fajta ukázalo, jak zmatená a nezdravá je situace na naší kulturní scéně. Stalo se zvykem, že lidé vynášejí soudy o věcech, o kterých nic nevědí. Obvyklí petenti (např. Sommerová, Hřebejk, Schwanzenberg) podepsali protest proti odvolání Jiřího Fajta z čela NGP a adresovali ho Andreji Babišovi, kterého jindy kritizují a volají po jeho zmizení z politické scény. Už to je popřením sebe sama, mám však pocit, že tito protestující snad ani v NG nebyli."
Nejvíc mě na tom fascinuje ta tragikomická drzost a hloupost (i když s Babišem stokrát nebudu souhlasit, těžko budu odvolání ministra chtít po takovém Schwanzenbergovi, že jo); ale na Knížákově svěžím díle upoutalo mou pozornost ještě něco jiného, a to slovní spojení "obvyklí petenti".
Může se zdát, že petice, které upozorňují na nemravné a nebezpečné jednání politiků, se objevují nějak často. Bude to nejspíš tím, že trapných a nečestných situací je stále víc a jistá část veřejnosti zkrátka cítí potřebu se vůči takovým způsobům vládnutí vymezit. Což pak všem, kdo považují současné politické vůdce i jejich rozhodnutí za správné, připadá jako ustavičné a marné kňourání zneuznaných.
Podpis petice se na jednu stranu bere jako něco závažného, osudového, tenhle pocit je zřejmě založený na historické zkušenosti z dob komunismu. Tehdy bylo tak elementární vyjádření nespokojenosti - protestní podpis - gestem, které měnilo životy podepisujících (k horšímu). Dnes ovšem na serverech typu petice24.cz vzniká denně online petic několik, nezřídka naivních, hloupých. Jejich podpisem člověk nezarmoutí, nic neriskuje, zpravidla ani moc nevyjadřuje a podpis na nich je asi stejně zavazující jako lajkování na Facebooku.
U petic tradičních, "papírových", je situace jiná, buďme však realisty - petice v zemi, kde trestně stíhaný premiér nikdy neodstoupí (nikdy), nevyvolá ani rozruch, ani hrůzu, ale často právě posměch (nechť si to všichni zapamatují).
Obvyklí petenti? Petice v posledních letech organizují dokonce i politické strany, včetně třeba ODS (proti přijetí eura) nebo Zemanovců (za majetková přiznání). Babiš a Ťok podepsali petici za obchvat České Lípy. To všechno přispívá k petiční inflaci. Politici petice používají jako zbraň ve volebním boji a chaos, kdo co kdy podepsal a co tím sleduje, se stupňuje.
Přesto má názorová protiváha v podobě ucelené petice smysl, o to větší tam, kde se k ní přidají i jiné formy protestů, neúnavná snaha o komunikaci a upozorňování na podivné metody a skutky, které nelze přecházet. Jen nevím, zda to, že lidé jako Milan Knížák se mohou peticím a jejich autorům otevřeně vysmívat, je důkazem demokracie a svobody slova, anebo naopak jejího znevažování.
Věnovat se ve vší vážnosti psaní petic či otevřených dopisů a angažovat se ve veřejném životě není samozřejmostí a není to jednoduché. Nic, co by stálo za úšklebek. Petice je cenný a svobodný žánr. Co takhle založit petici proti nadužívání petic a petičnímu establishmentu, není tohle výzva pro rebela Knížáka?
