Sedmého března Václav Klaus dokraluje. Doprezidentuje. Až do konce působení na Hradě byl ostrý jako laser, vyvolával v lidech buď až nezdravou oddanost či poddanost, nebo zuřivý odpor. Buď postoj, jaký k němu zaujímá dvojice Jakl-Hájek, nebo naopak postoj, jaký zvolila dejme tomu dvojice Halík-Pehe. Podobně Klaus působí na celou společnost. Nebyl „léčivý" prezident, nebyl prezidentem všech, jak kdysi sliboval. Nespojoval společnost, netlumil vášně. Naopak. Byl prezidentem hlavně pro sebe.
Klaus se neustále potřebuje vymezovat, aby byl víc vidět, aby byl stále důležitější. Někteří míní, že je provokatér. To by ale znamenalo, že se náš dosavadní prezident baví. Na to však nevypadá. Neprovokuje. Vymezuje se. Když stojí vedle slona, něco ho žene k výroku, že slon je jezevčík. Když se osudově octl vedle Václava Havla, hnalo ho to k výrokům o tom, že o pád komunismu se zasloužila mlčící většina. Viz tento: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989." Výrok, kterým se Klaus vymezil proti antikomunistické opozici. A zároveň výrok fantasticky populistický. Klasika.
Muž s gigantickým sebevědomím
Vůči Havlovi se Klaus nepřestává vymezovat dodnes, i po jeho smrti. Václav Havel mu nedá spát, pořád s ním musí soupeřit, pořád do něj musí kopat, rýt. Proč? Obecně, i v zahraničí, se soudí, že Havel je největší česká osobnost porevoluční doby. Mimo jiné díky tomu, že ten malý, nenápadný chlapík byl za bolševika disidentem.
Je škoda, že Klaus na Hradě končí? Ta otázka dnes zní divně. Za to může především amnestie. Ale představme si, že by byl Klaus v lednu žádnou amnestii nevyhlásil. Chyběl by nám? Byla jeho práce ve špičkové politice tak dobrá, přínosná, že je těžko nahraditelný?
Jedno mu nikdo nemůže upřít - je velmi silná osobnost. Klaus je zarytě Klausem. Člověk se až diví, že v socialismu vyrostl muž s tak gigantickým sebevědomím. S tak obří vírou v sebe sama. Minulý režim byl mistrem na zpochybňování, na tlumení, ničení osobností. Ale Klaus se vymkl. Šel hned po revoluci dravě za svým cílem. Dokázal strhnout davy. Dokázal řešit složité úlohy - jako byla třeba privatizace. Ta se dnes, s odstupem, zhusta kritizuje, ale Klaus a jeho lidé nabídli řešení a prosadili ho.
Jako bagr vytvořil základy českého stranického systému. Vymezil se, vymezil svou představu pravice, vymyslel a probagroval ODS až na špičku. Tohle se dnes zapomíná. Nebo mu to je dokonce vyčítáno. Ale Klaus byl na počátku 90. let obdivuhodná postava. Lid k němu vzhlížel, nebyl příliš kritizován, byl bůh. A vedle sebe měl pořád „toho většího", Havla, toho na Hradě. S nímž prostě nedokázal nebojovat. S nímž se lišil ve všem. Který ho kontroloval a veřejně kritizoval. Strašný, neodpustitelný hřích. To proto nazval Petr Hájek Havla i po jeho smrti Antikristem. Protože se stavěl proti bohu Klausovi.
Bůh nesnese jiná náboženství
S odchodem Klause z Hradu zmizí neskutečně silný magnet. Člověk, který dokázal hravě naštvat Brusel en gros, který dokázal popuzovat celosvětově díky svým pro mnohé „rouhačským", nesnesitelným názorům na globální oteplování. Sám něco jako bůh, nesnáší prostě jiná nová náboženství. Bude bez něj nuda.
Zároveň z Hradu odejde člověk, který je osobně odpovědný za to, jak u nás vypadá stát. Není ani třeba opakovat, co ví každé dítě. Klaus dal absolutní přednost ekonomice před justicí, byznysu před vynucováním a výkonem spravedlnosti. Věci okolo policie a tajných služeb ho otravovaly. Nechtěl o nich slyšet. Byl vždycky pro snížení počtu policistů a úředníků na vnitru. (Měl v tom do jisté míry pravdu.) Ale taky je pravda, že v době, kdy se škrtaly po tisících policejní tabulky, nechal svého oblíbeného ministra Ivana Kočárníka vybudovat celní stráž...
Za premiéra Klause to vypadalo tak, že věci bezpečnostní neměly moc šanci. Obklopil se lidmi, kteří o nějakou průhlednost nestáli. Příklad: lehké topné oleje (LTO). Svého času celonárodní malér, obří daňové úniky. Ještě coby náměstek ministra vnitra pro policii jsem šel za ministrem Kočárníkem spolu s několika experty z policie, kteří se kauzou LTO zabývali. Kočárník nás poslal za náměstkem Janem Klakem. Moji kolegové vysvětlili, jak se dá rychle daňovým únikům zabránit. Takové schůzky jsme měli asi tři. Ale trvalo přes dva roky, než finance tu legislativní změnu, která byla v jejich gesci, vůbec sepsaly.
Prostředí, které je dnes „normální", za Klause vznikalo kontinuálně a zřejmě úplně od začátku. Prasklo to ovšem až s kauzou černého financování ODS. S kauzou Lajos Bácse a Radjiva M. Sinhy. To byli fiktivní sponzoři ODS. Po jejich odhalení se pár lidí v ODS pokusilo v roce 1997 stranu změnit (rozuměj očistit). Václav Klaus ten pokus nazval „sarajevským atentátem". Jeho vláda padla díky rebelům (tenkrát byli Jan Ruml a Ivan Pilip skuteční rebelové, zatímco dnes to slovo znamená spíš vyděrače). Ale Klaus se udržel. Z rebelů udělal atentátníky, realitu dokázal chytrým slovním spojením převrátit naruby. On, který tu pěstoval „systém Bács a Sinha", tedy jakousi fikci trhu, fikci, že věci jsou v pořádku, stranické peníze čisté, se dokázal vpašovat do role oběti, na kterou páchají atentát. Přitom ten atentát páchal on a jeho lidé na nás.
Český národní klaussystém
Celý ten klaussystém pak potvrdil v opoziční smlouvě. Ani tady netřeba nic popisovat. Klaus se dohodl s Milošem Zemanem, že se spolu podělí o moc. Klaus jako předseda sněmovny, Zeman předseda vlády. Pod nimi pak jejich lidé roztrafikovali a rozparcelovali státní sféru. Tehdy začala neobyčejná moc kmotrů. Trvá dodnes.
Klausův sarajevský atentát na nás, na občany, a následující oposmlouva dnešního prezidenta poznamenaly. Změnil se. Změna se pak silně projevila v jeho působení na Hradě. Obklopil se jedním druhem lidí - svými vyznavači. Snad s jedinou výjimkou, a tou byl Petr Hájek, jeho vicekancléř. U tohoto pána není jasné, jestli naopak Klaus nepodléhá jemu, jestli Hájek není guru Klause.
Všimněme si - nejdřív napadl Havla vicekancléř ve své knize Smrt v sametu. Napsal: „Václav Havel - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál." Klaus spis pochválil: „Kniha je skvěle napsána a je nemilosrdnou politologickou a sociologickou kritikou současného postmoderního, postdemokratického, postpolitického světa a jeho hlavních protagonistů. Autorovu kritiku historické role Václava Havla (nikoli všechny Hájkovy v této souvislosti použité expresivní a nadsazené výrazy) v podstatě sdílím."
Teprve potom se sám přidal s vlastní úvahou: „Václav Havel (a jeho specifická ideologie, pro kterou nemám lepší název než havlismus) byl absolutně jiný svět... Bylo to extrémní levičáctví."
Klaus ničí svoji dceru
To jsou výroky z poslední doby, z doby, kdy se z mrtvého Václava Havla stal na Hradě Antikrist. Předcházely věci jako podpora Víta Bárty a jeho Věcí veřejných, podpora nacionalisty Ladislava Bátory z Akce D.O.S.T. a další kousky. A snaha zničit to, co kdysi vybudoval, tedy ODS. Klaus se stal natolik Klausem, že se dost úspěšně pokoušel zničit svoje vlastní, maličko neposlušné dítě. Nemusel se moc snažit, jeho dcera, Občanská demokratická strana, žila a žije nadále na principech klaussystému, kterého se absolutně nedokázala zbavit. Ten ji nakonec zabíjí.
Vrcholem Klausova hradování se pak stala slavná amnestie. Velmi speciální čin, těžko pochopitelný. Jako by chtěl velký Václav Klaus říci: můžu si dělat, co chci. Můžu zbavit viny, koho chci. Částečně má Klaus samozřejmě, jako tak často, pravdu. Ano, trestní řízení se u nás zhusta táhne neskutečně dlouho. A bylo by dobré, kdyby probíhalo rychle, kdyby byla spravedlnost, když už se hledá, což nebývá tak často, nalezena rychle a účinně.
Jenže Klaus článkem II amnestie, aboliční částí, vyvinil lidi, kteří u nás symbolizují právě klaussystém. Věděl, co dělá? Určitě ne do důsledku. Není nemožné, že byl do amnestie tohoto typu vmanipulován.
Hájkův „nástroj pravdy a lásky" nezvítězil
Je smutné, že končí takhle. Udělal taky dobré věci, povedené, skvěle se mu podařilo s Vladimírem Mečiarem rozdělit Československo na dva státy. Ale poslední dobou dával občanům zabrat. Místo aby chápal je, nutil je a nutí stále, aby oni chápali jeho. A to je u této supervýrazné, sebestředné bytosti opravdu velmi těžké.
Petr Hájek napsal: „Václav Klaus - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězil." Bohužel se vicekancléř mýlí. Klaus prohrál.
