Jorge Mario Bergoglio (76) byl v úterý inaugurován. Už je z něj papež František, náměstek Ježíše Krista na zemi. Od svého zvolení okouzlil věřící i média. Každý jeho „nepapežský", skromný krok je kvitován s obrovskou radostí katolíků. Jaký má vztah k nám, k Česku? Jak jde jeho volání po chudé církvi dohromady s církevními restitucemi, které se u nás zdrcující měrou týkají právě Bergogliovy katolické denominace? Může být církev, jíž budou vráceny majetky či vyplaceny miliardy, chudá? A jak jinak se nás, Čechů, papež František ještě týká?
Bergogliův start je fascinující. Jako by to ani nebyl katolický hodnostář. Jako by chtěl zbořit věkovitou představu, kterou si o kněžích a jejich hierarchických vůdcích nekřesťan, ale i mnohý křesťan, udělal.
Přitom se Argentinec od bavorského papeže Josepha Ratzingera neboli Benedikta XVI. vlastně moc neliší. Také předchozí papež vyzýval k chudobě církve, také on vedl skromný život. Též prosil za chudé, za lidi v bídě. Také nabádal ke zdrženlivosti. Ale neuspěl. Skandály katolické církve neutichly, týkají se i Česka. Sexuální zneužívání dětí a mladistvých se sice v naší zemi nepočítá na stovky, ale nevyhnula se nám. Změní František obří, miliardovou, katolickou církev? U nás doma by se mohla objevit ještě jiná palčivá otázka: Změní papež pohled tuzemců na českou katolickou církev?
Potřeba něhy a lásky
První Františkovy „vzkazy" světu jsou dvojí. Jednak náboženské, jednak obecné. Při inaugurační mši Bergoglio oslovil „lidi dobré vůle" (v bibli, tvrdí znalci, se ovšem o lidech dobré vůle nepíše; stojí tam, že Bůh má s lidmi dobrou vůli). Vyzval je k péči o bližní a k ochraně přírody. Nabádal ke starosti o děti, staré, nemohoucí. To vše vyžaduje dobrotu a laskavost, podle papeže projevy duševní síly. Mluvil o potřebě něhy a lásky.
Zní to krásně. Slyšíme a čteme slova, jaká se do médií jen tak nedostanou. Jsme zvyklí na kritiku, útoky, volání po odplatě, nemilosrdnost, ba krutost. Když už se s milostí setkáme, je nám okamžitě podezřelá (viz neobyčejně rozsáhlá novoroční amnestie Václava Klause). Jistě věty o soucitu potřebujeme slyšet co nejčastěji.
Cenná jsou i slova mířící ke křesťanům. Bůh podle Bergoglia „je vždy trpělivý, chápe nás, neúnavně nám odpouští, pokud se k němu obrátíme s kajícím srdcem". Nabídl i naději do budoucna: „I kdyby naše hříchy byly rudé jako šarlat, boží láska je učiní bílými jako padlý sníh." Podle papeže se „Bůh nikdy neunaví odpouštět nám". - Křesťan má tedy důvod odpouštět - i jemu je odpouštěno. - Opět je cenné, když lidé slova o odpuštění slyší.
Chudá církev pro chudé lidi
Papež také řekl: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé." To se týká samozřejmě i české katolické církve, která dnes chudá je, ale po návratu majetků a po vyplacení náhrad za to, co jí komunisté v minulém režimu ukradli, už tak chudá nebude.
Církevní restituce (nepřesný název pro částečné vyrovnání majetkových křivd spáchaných u nás na církvích) mezi většinou českých občanů vyvolaly prudký odpor. Nemá smysl opakovat všecky ty nejrůznější výhrady. Ve veřejnosti panuje většinou názor, že se církvi v době krize nemá platit nic, maximálně by se jí mělo vrátit to, o čem umí doložit, že jí to skutečně v minulosti patřilo.
K čemu české církve vrácené majetky a vyplacené peníze od státu použijí? Ke dvěma účelům. Aby přežily. Postupem času se budou muset financovat samy. Druhý účel: péče o slabé, chudé, nemohoucí. (Dost těžko dnes předpokládat, že třeba katolická církev vrazí prostředky do osobního luxusu kněží a prelátů. Nic tomu nenasvědčuje.)
Už dnes církve státu v péči o nejslabší citelně pomáhají. Stačí se podívat kupříkladu na českou Charitu, která nabízí sociální a zdravotní služby seniorům, zdravotně postiženým, lidem bez přístřeší, imigrantům i dětem a rodinám ze sociálně vyloučených komunit a z rizikového prostředí. Jiným příkladem je evangelická Diakonie ČCE, která také pomáhá lidem v těžkých životních situacích. Peníze z „restitucí" se tedy skoro jistě nevyházejí na mercedesy a tryskáče, půjdou na duchovní činnost farářů a na charitu.
Církev, která nic nemá, není schopna fyzicky pečovat třeba o staré, opuštěné ženy a muže. Může poskytovat pomoc duchovní, ale ne se o ně starat.
Papež František od začátku charitativní akce církve podporuje, vyzývá k nim a sám je, alespoň podle jeho životopisu, celý život dělal. To samozřejmě neznamená, že zastaví chudobu ve světě, nebo že zachrání chudé u nás. Na to nemá ani on, ani na to neměl jeho předchůdce Benedikt XVI. Důležitý je ale osobní příklad - papež je uctíván takřka jako Bůh. Pokud Bergoglio bude sám pečovat o chudé, pokud on sám i nadále odmítne luxus, může to fungovat.
Papež homosexuál hned tak nehrozí
České veřejnosti se do jisté míry týká i to, jak a zda vůbec papež František dokáže katolickou církev reformovat. Nejde ani tak o vnitřní strukturu, ta se nás netýká, ale o velké katolické bolesti. Vztah k jiným křesťanským církvím a náboženstvím. Zůstane přehlíživý? Panovačný? Neměl by. Vztah k homosexuálům. Odmítání jiné sexuální orientace lesby a gaye poškozuje. Před volbou papeže se nahlas ozval známý čtyřiaosmdesátiletý kněz z Janova Don Andrea Gallo. Chtěl papeže jiné orientace: „Homosexuální papež by byla velkolepá věc. Esencí evangelia je, že všichni jsme synové a dcery boží a všichni jsme si jako děti boží rovni." Potlačování homosexuality podle něj vede k pederastii. (Gallo byl jako mladý kněz zneužíván.)
Tak daleko změna nepůjde, veřejně homosexuální papež katolíkům „nehrozí". Nedá se ani čekat, že by papež František vůči homosexuálům polevil. (Viz jeho jednání v Argentině.) Podobné to bude se svěcením žen; ani to zjevně není jeho představa. Žádné velké změny.
Kdyby ale papež František dokázal pozornost věřících, nebo dokonce i nevěřících, trvale a aktivně obracet k chudým a bezbranným, jeho pontifikát by měl smysl. Kdyby v nás z jeho kázání uvízlo jen to, že je potřeba „prokazovat láskyplnou starost o každého člověka - zvláště děti, staré lidi a potřebné, kteří jsou často těmi posledními, na které myslíme", bylo by to skvělé.
Papež je pro katolíky zástupce Boha ve světě. V Ježíši, jak ho popisuje bible, ale nebylo papežského vůbec nic. Když se díváte na ceremoniál papežské inaugurace, těžko se najde něco více vzdáleného Ježíši, natožpak Ježíši ukřižovanému. Bergoglio to jistě ví. Ve svém apelu na odpuštění a soucit, něhu a lásku Ježíše následuje. Bylo by pěkné, kdyby tu něhu a lásku dokázal nabídnout i homosexuálům.
