"Vytyčování kulturních hranic a existenciální otázky jsou vždy riskantní a ošidné, ale rozhodně mají význam už jen proto, že nám připomínají různé historické způsoby příslušnosti k Evropě a nutí nás zamyslet se nad tím, kam skutečně patříme. Připomínají nám totiž rozdíly mezi tím, jak vidíme sami sebe a jak nás vidí západní Evropa," píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prohlásil v minulých dnech na konferenci Domov střední Evropa: Tváře, biografie, identity, která se konala v Senátu, že Česká republika nikdy nebyla a ani nebude součástí západní Evropy. Rozdíly vidí v odlišných tradicích, mentalitě i politické kultuře, jak konec konců ukázaly poslední týdny. Tím samozřejmě narážel na pád vlády i chování obou posledních prezidentů.
Reakce na tyto věty byly rozličné: od hrubě urážlivých až po ty, co Karlu Schwarzenbergovi vyčítaly, že z něj hovoří zklamání z toho, že prohrál v přímém souboji o prezidentský stolec (Erik Tabery v Respektu).
Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, proto zní: Měl Karel Schwarzenberg pravdu, když nás vyčlenil ze západní Evropy?
Správná odpověď by asi zněla: V nejnovější historii tomu tak skutečně je, ale v minulosti tomu tak vždy nebylo, jak mi právě sám Karel Schwarzenberg připomněl v knize Knížecí život. V roce 1989, tedy ještě před listopadem, mi řekl:
„Je třeba si odpovědět na otázky, k čemu jsme (my Češi, pozn. K. H.) na světě užiteční a čím jsme užiteční našim sousedům a proč by je mělo zajímat, zda zůstaneme na světě. Je třeba se podívat na dějiny tak, abychom v nich zahlédli ty možnosti, které existují dál a které jsme již tolikrát zmeškali. Dvakrát, třikrát v dějinách se nám podařilo využít našeho geopolitického položení, tedy toho faktu, že se u nás prolínají různé vlivy a kultury, a na to je třeba navázat. To se podařilo za Karla IV. a trochu již za Václava II., potom do jisté míry za Rudolfa II. a pak to bylo zajisté od let devadesátých XIX. století až do konce první republiky v roce 1938."
My můžeme jen dodat, že však ani císaři Karlu IV. se nepodařilo odklonit obchodní cesty v Evropě tak, aby šly přes Prahu, jak o to usiloval, a proto se ani tehdy nemohla stát Praha důležitou obchodní křižovatkou.
Vrátíme-li se ale k Schwarzenbergově výroku, můžeme nejspíš připustit, že šlo o rétorickou zkratku a provokaci: nejspíš chtěl, abychom se nad sebou hlouběji zamysleli a uvědomili si, že západní Evropa nás skutečně nikdy za svou součást nepovažovala. To člověk zjistí při každé hlubší diskusi, kterou v Evropě vede. Naposled se mi to stalo v minulých dnech v Rakousku, kde se mě ptali: Proč Miloši Zemanovi dovolíte, aby soustavně porušoval ústavu? A jak je možné, že může beztrestně prohlásit, jak to učinil pro Handelsblatt, že nemůže-li ústavu změnit, může ji jinak vykládat?
V pojetí západní Evropy je právě nedílnou součástí každé ústavy nejen text, ale tradice, výklad a tzv. ústavní zvyklosti, které náš pan prezident prohlásil za idiotské. A jak dodal Schwarzenberg pro Respekt č. 28: v západní Evropě stojí právo a ústava nade vše. Profesor právní filozofie Jiří Přibáň z Cardiffu pro Právo (13. července) napsal: „Jen diktátor si může myslet, že sám změní zvyklosti... Rozhodně porušil zavedenou zvyklost... jmenovat předsedu vlády po důkladné, a ne jen předstírané konzultaci s parlamentními stranami na základě potenciálu této osoby získat většinovou důvěru ve sněmovně."
Jedna z definic Evropy říká, že to je území, na kterém kolují stejné myšlenky. Výroky prezidenta Miloše Zemana nám bohužel zřetelně dokazují, že hlava státu se k Evropě nehlásí, protože základní myšlenky, které Evropu pojí (k nim patří i víra v tradici, která má větší váhu než text), ignoruje. Ve Velké Británii kvůli tomu ani psanou ústavu nemají: stačí jim právě jen tradice, zvyklosti, tedy precedens.
Ale to bohužel není vše, co nás od západní Evropy dělí. To nejspíš hlavní, čím se lišíme, je neexistence nezávislého občana, který je schopen proti takovému chování veřejně vystupovat. Po dvou totalitách - národním socialismu a internacionálním socialismu - nezávislý člověk, který si je plně vědom práva odporu, ius resistendi, z Čech skoro vymizel, protože tu nikdy neměl pevné kořeny.
Proto má Schwarzenberg pravdu, když hovoří o tom, že u nás skoro nikdo nemluví o tom, co bychom mohli udělat sami, a stále se spoléháme na podporu ministerstva nebo kraje. Neumíme se sdružovat v občanských spolcích, které by se tak silně a soustavně bouřily, až by přinutily politiky něco dělat.
Chceme-li zjistit, proč tomu tak je, musíme se podívat hlouběji do historie: V západní Evropě (viz historik Jenö Szücz) najdeme klíč k pochopení společenských a politických vztahů v pojmech smlouvy, vzájemných závazků a osobní důstojnosti. A na cestě, která vede od feudální smlouvy ke smlouvě společenské, najdeme i počátek toho, čemu říkáme západní svobody, odpovědnost a autonomie občanské společnosti. Jinými slovy: Svoboda jednotlivce je omezená pouze svobodou druhých.
Ruský model se vyvíjel opačně. Stát tam nebyl vytvářen společností, ale naopak si společnost formoval k obrazu svému. A tak tomu bylo již od XII. století, kdy Ivan Hrozný odstranil šlechtu a nahradil ji třídou úředníků jmenovaných státem (kteří navíc často nebyli placeni a žili pouze z úplatků). Podobně tomu je dodnes. Putin jmenuje gubernátory.
Střední Evropa, jak na to upozornil třeba Jacques Rupnik v knize Jiná Evropa, osciluje právě mezi těmito dvěma modely. V XVII. století jsme se ale bohužel díky krizi definitivně odtrhli od Západu. Zatímco Západ se z krize dostal koloniálními výboji, ve střední Evropě zavládlo tzv. druhé nevolnictví (pojem Ivana T. Berendy): šlechtičtí velkostatkáři (Radzwillové v Polsku, Esterházyové v Maďarsku a Lobkowiczové a Schwarzenbergové v Čechách) se snažili vyřešit krizi vysokými nároky na venkovský lid.
Zatímco kolonialismus vybudoval na Západě nezávislou silnou vrstvu buržoazie (která tvořila protiváhu šlechtě a duchovenstvu), ve střední Evropě byla tato vrstva velmi slabá: stát měl větší prostor než v západní Evropě a toho využil. Hlavně od XIX. století začal být aktivní v hospodářství, zabýval se výstavbou infrastruktury a zaplňoval prostor, který opouštěla šlechta rychleji než rodící se buržoazie.
Rupnik napsal: „Byrokracie košatěla, zatímco občanská společnost zůstávala slabá a rozdělená, proto byla rostoucí autoritě vlády slabou protiváhou." To mělo za následek, že inteligence začala sloužit státu (místo aby mu vytvářela kritickou oponenturu), v němž viděla jediného garanta přežití národa a jedinou sílu, která mu může umožnit účast na evropské modernosti. Spojení intelektuálů se státem bylo poprvé uskutečněno ve střední Evropě, a to je další fakt, na který doplácíme: naše univerzity nejsou dodnes nezávislé, nedokázaly se emancipovat, neumějí vzdorovat nadvládě politiků a vyvracet ve veřejném prostoru jejich demagogické výroky.
Nejspíš takhle by se s velkou dávkou zjednodušení daly shrnout důvody, proč lze říci, že do západní Evropy nepatříme (a proč třeba Viktor Orbán může v Maďarsku zase tak snadno budovat silný stát či Miloš Zeman ignorovat ústavní zvyklosti), což neradi slyšíme.
Připomeňme, že podobně to schytal i romanopisec Milan Kundera, když v osmdesátých letech psal o střední Evropě jako o „uneseném Západu", nebo asi osmdesát let před ním Gordon Schauer, když se optal, jestli má naše samostatná existence smysl a jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva.
Vytyčování kulturních hranic a existenciální otázky jsou vždy riskantní a ošidné, ale rozhodně mají význam už jen proto, že nám připomínají různé historické způsoby příslušnosti k Evropě a nutí nás zamyslet se nad tím, kam skutečně patříme. Připomínají nám totiž rozdíly mezi tím, jak vidíme sami sebe a jak nás vidí západní Evropa.
Karel Schwarzenberg jako příslušník staré evropské šlechty, který se ale cítí být Čechem i Evropanem, v sobě oba tyto pohledy spojuje, a proto je dobře, že nás občas na rozdíly, které neradi slyšíme, upozorní. Nutí nás tím k tomu, abychom si položili tu nejzákladnější otázku: Nepromeškáváme zase šanci se k západní Evropě připojit, jako se nám to už stalo několikrát? Nejsme opět v situaci, kdy politici nás mystifikují a my se z pohodlnosti chováme, jako bychom jim věřili? Nežijeme zase ve lži?
Absurdní na provokativní rétorice Karla Schwarzenberga však je, že v XVII. století právě za naše odtržení od západní Evropy je jeho rod do značné míry odpovědný. Ale právě takových absurdit je střední Evropa plná.
