Mladí lidé se odmítají organizovat v klasických velkých stranách a jejich členská základna tak nezadržitelně stárne. V tom jsou si Česko i Německo podobné. Pohled na politickou krajinu v obou zemích ovšem ukazuje, že jinak se lišíme zcela zásadně. V čem přesně? O tom píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
Budou o naší budoucnosti rozhodovat pouze penzisté? To je otázka, kterou si kladou Evropané dlouho a tři měsíce před volbami zvláště v sousedním Německu stále častěji. A je to logické, protože tam mají dvacet milionů penzistů, což je jedna čtvrtina obyvatelstva a jasný koncept rozvoje země.
V České republice máme bezmála tři miliony lidí v důchodu, tedy skoro třetinu obyvatelstva, volby za necelý rok nebo ještě dříve, ale tato debata se tu nevede, i když se nás to týká ještě víc. Důvod je nejspíš ten, že tu jakýkoliv koncept státnosti chybí. Sociologové u sousedů hovoří ironicky o senilní demokracii, protože mladí lidé se odmítají v klasických velkých stranách organizovat. U nás by se dalo ironicky hovořit o privatizované demokracii.
Studie politoložky Betiny Munimusové Stárnoucí masové partaje, nová moc starých lidí v CDU a SPD? se na některé z těchto problémů snaží poukázat. Podle této práce za odklon mladých lidí od zavedených tradičních politických stran může individualizace společnosti a rychlostní společnost - žije se stále ukvapeněji a tomu neodpovídá stálá příslušnost k jedné straně.
Je tomu však i proto, že práce ve straně potřebuje kontinuitu a stojí spousty času. Mladí rodiče, zvláště pokud oba pracují, což je velmi často, si něco takového nemohou vůbec dovolit. Proto v místních organizacích velkých stran najdeme většinou jen penzisty a občas i studenty, kteří mají dojem, že na lokální úrovni je možné něco změnit v dohledné době. I známé velké protestní akce, která byla namířena proti stavbě nového velkého nádraží ve Stuttgartu, se zúčastnily dvě třetiny lidí starších než 46 let.
A velké strany jsou na tom v Německu ještě hůř. Skoro polovina jejich členů je starší šedesáti let a ani ne deset procent je pod 35 let, přičemž v posledních desetiletích klesl počet straníků na méně než polovinu: CDU má asi 530 000 členů a SPD 516 000 členů. Zelení 45 000 a Levice 76 000.
Přes tato nepříznivá čísla ale z průzkumů podle paní Munimusové vyplývá, že staří lidé nejsou egoisté a nevolí automaticky konzervativně, už nejspíš i proto, že mají děti a vnuky. Kluby seniorů v obou velkých německých stranách už nefungují jako stranické organizace, ale spíše jako setkávací platformy, kde se vzpomíná a organizují se výlety, takže skutečně aktivních členů v těchto stranách bude kolem 250 000, což na osmdesátimilionové Německo není mnoho.
A protože stranické špičky jsou obsazeny také staršími lidmi, zaspaly možnost komunikovat s mladými pomocí sociálních sítí a pro mladé lidi představují CDU a SPD spíše něco jako antikvariáty.
Když se podíváme do Česka, situace je číselně podobná, pokud cifry znásobíme deseti, aby odpovídaly počtu obyvatelstva. Jinak se ale lišíme zcela zásadně, jen motivy mladých, proč se straní velkých stran, jsou podobné.
ČSSD má asi 24 000 členů, průměrný věk činí 52 let. Nárůst nových členů v letech 2005 až 2009 ve věku mezi 18 až 29 lety činil čtyři procenta a úbytek lidí ve věku 50 až 59 let 5,3 procenta. ODS má asi 27 000 lidí a v loňském roce ji po různých korupčních aférách opustila asi desetina členů, průměrný věk činí 48,3 roku. Nejvíc členů, 21 procent, je ve věku 31 až 40 let, dvacet procent tvoří členové ve věku 41 až 50 let a 18 procent je ve věku 51 až 60 let. Těch mladších, mezi 18 a 30 lety, je jen 16 procent.
Členská základna KDU-ČSL má asi 40 000 členů, ale většinou jsou přestárlí, a KSČM je na tom ještě hůř: má sice 57 000 lidí, ale 70 procent je starších 70 let. TOP 09 má asi čtyři tisíce členů. Údaje jsem našel v různých diplomových pracích Masarykovy univerzity v Brně, strany se tím samy moc nechlubí.
Číselně - jak už jsem řekl - jsme na tom sice podobně, ale celkový pohled na politickou krajinu ukazuje na něco zásadně jiného. Za prvé tu chybí spolehlivé demokratické strany, s kterými by bylo možné uzavírat koalice. KSČM se vylučuje sama svými nedemokratickými postoji a KDU-ČSL vymírá a je otázka, jestli se vůbec dostane do parlamentu. Ostatní malé strany nemají dle průzkumů šanci.
Staří voliči jsou většinou u nás podstatně chudší než těch 20 milionů německých penzistů, kteří si mohou dovolit bez zhoršení své životní situace rozhodovat s ohledem na budoucnost svých vnuků. U nás penzisté často žijí na pokraji chudoby a snáze podléhají populistickým nereálným slibům a lidovému charismatu ctižádostivých vůdců bez morálky.
Velká čísla straníků ODS v průměrném, tedy velmi produktivním věku ale ukazují ještě na něco jiného: Ti, co chtějí dělat kariéru či byznys, se přimkli ke straně, která dlouho na různých úrovních o všem rozhodovala, podobně jako někteří členové ČSSD. A protože nejspíš tato strana vyhraje za rok volby, podobných lidí bude i v ČSSD víc.
Problém je ale i v malých číslech. Všichni se na lokální úrovni dobře znají, často nefungují jako opozice, ale jako spřízněné lovecké družiny, které si jen rozdělují na obecní či krajské nebo vládní úrovni kořist, a tím se od situace v Německu rovněž značně lišíme: neumíme být v opozici, proto stále existuje hrozba velkých koalic.
Z naší společnosti se zcela vytratil koncept veřejného zájmu, který společnost tmelí, jak dokazuje například přístup k dostavbě Temelína. Zájem mají o obří zakázku obě velké strany (ač neexistuje analýza, která by mohla něco takového přesvědčivě zdůvodnit) jen proto, že při takové stavbě dojde k rozdělování asi 97 miliard, z kterých plyne pro stranické kasy, politiky i pro podnikatele na tyto strany navázané značný zisk.
A to je základní rozdíl mezi Českem a Německem: Německo chce silnou a jednotnou Evropu, v které by uplatnilo své organizační a technické schopnosti, a Česko neví, kam patří a co chce (k EU se staví ambivalentně či spíše odmítavě a koketuje podlézavě s Putinem), jen se neustále privatizuje, což vede ke značné devastaci a lhostejnosti u mladých lidí, protože - pokud jsou skutečně nadaní - vědí, že mohou pracovat kdekoliv ve světě. Na rozdíl od Německa neodcházejí pracovat pro české firmy, tedy pro svou zemi, ale jen kvůli lepším finančním a sociálním podmínkám své rodiny.
Vše se u nás řeší privatizací osobní či celospolečenskou, hospodářskou. Smyslem české politiky se stala obsluha oligarchií, jejichž spojenci sedí ve vládě a na různých důležitých funkcích v krajích a vrcholní politici a jejich strany jsou na nich čím dál tím víc závislí, protože jejich osud závisí na marketingu, který financují oligarchové. Změnu politického provozu se od Vladimíra Špidly a pak Stanislava Grosse nemohlo podařit žádnému z šesti premiérů prosadit, protože ani jeden z nich nebyl výraznou osobností, což oběma posledním prezidentům zcela vyhovuje, jak vidíme i po sto dnech vlády Miloše Zemana, který se snaží oslabit obě velké strany a chová se jako lenní pán.
Plnou zodpovědnost za tento stav ale mají všichni tři čeští „králové": Havel se staral jen o změnu morálky, Klaus o transformaci ekonomiky, což pro fungování řádného státu je málo. Zeman se již stará jen o obsluhu lovecké družiny, která ho dostrkala na Hrad.
Smysluplný a přesvědčivý koncept fungování státu, který by spojoval občany, tu stále absentuje a ten Masarykův, postavený na československém národě, se brzy ukázal jako nereálný. Chybí nám hledání odpovědi na otázku: Proč vůbec existuje Česká republika?
