"Nejvíc jsme v kauze velezrady prezidenta selhali my občané, když politiky nenutíme k tomu, aby u nás platila jasná pravidla, ale paradoxně nakonec na to doplatí sami politici v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem," píše v komentáři pro Aktuálně.cz spisovatel a publicista Karel Hvížďala.
Po 27. březnu 2013 jsme zažili pozoruhodnou shodu ve věci žaloby na exprezidenta Václava Klause pro velezradu, přesto, že tušíme, že k vážnému selhání došlo. Nebezpečná otázka zní: Není už sám tento fakt podezřelý?
Právníci, novináři i veřejnost převážně přivítali rozhodnutí Ústavního soudu, který odmítl se žalobou zabývat, a to z procesních důvodů. Starý zákon totiž neumožňoval soudcům vyřízení takové žaloby na prezidenta, který není ve funkci, protože velezrada dle dikce zákona, který platil do 8. března 2013, byla vázána na výkon funkce a odvolání žalovaného. Proti byla jen soudkyně Ivana Janů, která je přesvědčena, že soud svým verdiktem nepřispěl k posílení demokracie v České republice a k posílení důvěry v právní stát.
Ústavní právníci zase upozorňují na to, že z trestněprávního hlediska je velezrada jeden z nejzávažnějších zločinů, který se tradičně spojuje s politicky výjimečným stavem nebo válkou a až donedávna ho i evropské země trestaly smrtí.
Profesor filozofie práva z univerzity v Cardiffu Jiří Přibáň mi řekl: „Myslím, že hlavní problém spočívá v české ústavě, která velezradu nepovažuje za trestněprávní, ale tzv. ústavní delikt, takže ho skupina třiceti osmi senátorů využila, jako kdyby se jednalo o tzv. impeachment, známý například z americké nebo i německé ústavy. A zde nastává sémantický zmatek, protože zatímco velezrada je zcela výjimečný delikt prezidenta směřující proti suverenitě, celistvosti nebo demokratickému režimu státu, podle impeachmentu lze prezidenta země zbavit funkce za jakékoli závažné porušování ústavy nebo běžných zákonů."
Prezident Klaus se ve svém úřadu dopustil nepochybně mnoha protiústavních kroků, ale podle právníků ani jeden z nich nelze kvalifikovat jako velezradu. Pokud by v ústavě byla zakotvena možnost impeachmentu, jak je tomu například v Německu, prezident by nejspíš svého úřadu měl být zbaven. Náš ústavní pořádek ovšem zná jen institut senátní žaloby prezidenta pro velezradu, a právě proto je možné považovat žalobu za neadekvátní a ve svých důsledcích inflanční, a proto škodlivou vůči důležitým ústavním pojmům a institutům.
A Přibáň dodává: „Zároveň je třeba se ptát, jestli tolik diskutovaná amnestie není spíš než velezradou příkladem ústavní slabosti či dokonce zbabělosti předsedy vlády, který nejenže o svém podpisu nezpraví vládu, ale ani se neví, kde a za jakých okolností celý akt kontrasignoval." Proto se taky před několika dny obrátil předseda Senátu Milan Štěch na státní zastupitelství, které má prozkoumat, jestli se premiér Nečas nedopustil zneužití pravomoci úřední osoby či maření úkonu úřední osoby.
A další otázka, kterou bychom si tedy měli položit, zní: A není i prezidentovo odmítání ratifikovat Lisabonskou smlouvu hlavně důkazem slabosti tehdejší nestranické vlády vedené Janem Fischerem? Z toho ze všeho logicky vyplývá, že ne každé protiústavní jednání lze snadno kvalifikovat jako velezradu a žalovat za ni prezidenta před Ústavním soudem.
Celý konflikt s prezidentem, který má reálné důvody i v dalších konkrétních věcech, jako bylo otálení s podpisem dodatku Evropské sociální charty a případ soudního čekatele Petra Langra, kdy prezident navzdory pravomocnému rozsudku nerozhodl, tedy soud ignoroval, ukazuje i občanům-neprávníkům, že něco není v pořádku.
Politikům tento stav samozřejmě vyhovuje: mohou si dál vykládat ústavu i zákony podle toho, jak jim to vyhovuje, skoro stejně, jako tomu bylo v předešlém režimu. Ústava v demokratické zemi má naopak primárně sloužit k tomu, aby omezovala moc politiků (viz profesoři Klokočka, Cepl, Přibáň), a ne, aby je chránila před zákony. Výroky některých politiků, že Ústavní soud nemá vykládat, jak se má dělat politika, jsou proto absurdní a je možné je pronášet jen v mladých a křehkých demokraciích, jako je ta naše. Ve staré Evropě by si nejspíš nikdo z vrcholných politiků nedovolil něco takového veřejně vůbec vyslovit, nebo by byl okamžitě okřiknut univerzitními profesory, novináři i občany. Podobné hlasy je tam možné zaslechnout jen od politiků z extrémní pravice či levice.
Vrchol naší současné vládnoucí nenormality, viděno evropskými standardy, představuje vyjádření předsedy vlády Petra Nečase, jenž vyzval 38 senátorů, kteří žalobu podali, aby zvážili své setrvání v politice. Petr Nečas, jak jsme již řekli, je totiž prakticky za všechna závažná selhání prezidenta spoluzodpovědný (spolu s bývalými předsedy vlád), jak vyplývá právě z naší ústavy, podle níž je sám prezident nezodpovědný.
Obhajují-li exprezidenta někteří politici včetně Nečase tím, že prezident aboličním článkem amnestie jen využil svého práva, tak přece podobně využili svého práva i senátoři, kteří podali žalobu: konali v souladu s ústavou. A tvrzení Miroslava Kalouska, že žalobou senátoři poškodili Českou republiku, jen zaměňuje příčinu a důsledky: nejvíc přece svým chováním a některými výroky poškodil Českou republiku bohužel sám prezident, kterému se přezdívá v Německu a ve Francii Václav Nein.
Item: Bohužel zatím všechny shora uvedené důvody nevedou k zásadnějšímu zamyšlení ve veřejném prostoru, zda bychom z naší ústavy neměli vypustit velezradu jako ústavní delikt a namísto ní přijmout možnost, aby kterýkoli příští prezident mohl být zbaven svého úřadu pro porušování ústavy nebo zákonů. Prezident není přece ničím jiným než státním úředníkem stejně jako třeba paní na poště. A jestliže se o změně ústavy za této situace nehovoří a občané a média nejsou schopni vyvinout na politiky dostatečný tlak, aby se ústava změnila, je to důkaz naší slabé demokratické tradice: neexistence homo politicus.
Nejvíc jsme tedy v kauze velezrady prezidenta selhali my občané, když politiky nenutíme k tomu, aby u nás platila jasná pravidla, ale paradoxně nakonec na to doplatí sami politici v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Na Klausovi zbude navždy odér samoděržavního vládce, který na sebe ve světě nejvíc upozornil krádeží drahého plnicího pera, a Zemanovi se záhy začnou vyčítat podobná porušování ústavy jako Klausovi.
Skoro bych se nebál vsadit na to, že se brzy dožijeme i pokusů o Zemanovo odvolání a samozřejmě budou taky neúspěšné, protože se vzhledem k dikci ústavy a k budoucímu složení Sněmovny a Senátu nedostanou ani k Ústavnímu soudu. Protagonisté se dál budou moci dojímat nad svou vlastní velikostí a všemocností, ať budou činit cokoliv.
Milan Kundera, který oslaví na apríla čtyřiaosmdesáté narozeniny, by nejspíš ironicky dodal: Každá podobná shoda, kterou jsem připomněl v úvodu, nese vždy znaky kýče: i bratrství všech lidí světa je založené jen na kýči, a proto je i ta naše shoda podezřelá.
