Hlavní důvod údajně spočívá v tom, že dané spojení je nadměrně zjednodušující, nedovoluje postihnout celou komplexnost současného tažení proti teroristickým sítím a navíc svým způsobem těmto sítím nahrává, neboť je alespoň rétoricky staví do pozice rovnocenných soupeřů legitimních států. "Extremisté chtějí vnutit světu své omezené hodnoty bez dialogu či debaty jen a jen násilnou cestou. Když v nich vzbudíme dojem, že jsou součástí něčeho velkého, dodáme jim síly", uvedl k tomu sám Benn.
Na první pohled se může zdát, že opuštění pojmu "válka proti terorismu" není činem, který by mohl mít reálný vliv na faktický průběh současného boje proti terorismu; jedná se přece jen o změnu slovníku, nikoli změnu podstaty boje či jeho nástrojů. Zdání ale mnohdy klame, a tak je tomu i v tomto případě. Jak je všeobecně známo, ve sféře mezinárodní politiky (ostatně stejně jako ve sféře politiky vnitrostátní), "the words matter" neboli slova mají svou váhu a jejich volba má často dalekosáhlé důsledky. Jasným příkladem pravdivosti tohoto rčení je ostatně právě současná "válka proti terorismu" (war on terror) či přesněji užívání daného pojmu k popsání nejrůznějších opatření přijímaných koalicí států vedenou USA ve snaze o likvidaci teroristických skupin působících v řadě zemí světa (a duchovně zastřešených dnes již téměř mýtickou Al-Qaedou).
Dopady válečnické rétoriky
Volba válečnické rétoriky v tomto specifickém kontextu vyvolává totiž dva základní důsledky. Na straně jedné opravdu, jak uvedl i Benn, napomáhá teroristům či obecněji všem nestátním aktérům bojujícím proti stávajícímu mezinárodnímu pořádku. Dodává jim totiž na významu tím, že je, byť nechtěně, prezentuje jako plnohodnotného světového hráče, jehož státy včetně jediné stávající supervelmoci, USA nemohou ignorovat a který jim stojí za to, aby proti němu vedly válku (tradičně považovanou za střetnutí rovných). Tímto zde alespoň na symbolické rovině dochází k vyrovnání jinak značně odlišných sil a k setření obrovské asymetrie, která mezi oběma "stranami konfliktu" jinak existuje. Právě toto povýšení teroristů v čele s Al-Qaedou na úroveň "nepřítele, jehož je třeba brát vážně", je nesporně jedním z důvodů, proč se terorismus v poslední době stává tak populární i mezi těmi, kteří by na něj před pár lety zřejmě ani nepomysleli (vzpomeňme na kolonie přistěhovalců v Evropě) a proč bin Ládin získává ve světě stále více příznivců. Přihlášení se k jeho ideologii, ať již slovem nebo skutkem, je pro mnohé nejsnadnějším způsobem, jak získat alespoň jakés takés (byť ve své podstatě negativní) uznání.
Na straně druhé je volba válečnické rétoriky svým způsobem výhodná i pro druhou "stranu v konfliktu", tedy pro státy, a to zdaleka nejen USA. Odkazy na vyhlášení války, permanentní stav ohrožení či nepřítele na život a na smrt (který je navíc neviditelný a těžko definovatelný) jim totiž dovoluje vyjmout celou oblast boje proti terorismu, resp. proti tomu, co se v dané chvíli za terorismus označí, z obecné politické debaty a podrobit jej specifickým pravidlům, o nichž není v zájmu veřejné bezpečnosti možno diskutovat ani pochybovat (kodaňská škola bezpečnostních studií mluví o procesu tzv. sekuritizace, v jehož rámci se určité téma dostává mimo sféru politična). Evokace válečné atmosféry navíc ospravedlňuje přijetí mimořádných opatření, jež by za běžných podmínek byla nemyslitelná, za "války" se ale jeví jako přirozená či alespoň pochopitelná (např. mučení reálných i potenciálních nepřátel, odposlechy soukromých hovorů, zadržování bez soudu aj.). Jinými slovy, "válka proti terorismu" vytváří klima, ve kterém státy mnohdy s paradoxní podporou svého obyvatelstva svedeného lákavou jednoduchostí obrazů boje dobra proti zlu, jež mu prezentují masmédia mohou činit více, než se v "dobré společnosti" sluší.
Bush a Usáma - stejné názory?
Volba válečné rétoriky v kontextu boje proti terorismu má tedy přímé praktické důsledky a určitým, byť vzájemně odlišným způsobem je výhodná pro obě "strany konfliktu". Právě proto se na ní, na rozdíl od snad všech dalších věcí, teroristé a některé státy vzácně shodují a přinejmenším od událostí z 11. září 2001 ji poměrně jednotně využívají. Již prosté srovnání projevů George Bushe a Usámy bin Ládina ukazuje, že i když se tito dva pánové téměř ve všech ohledech zásadně liší, na povahu současné války (globální střet světla a temnoty) či charakter nepřítele (odlidštěná stvoření zbavená jakýchkoli práv) mají značně podobné názory. Je to, pro každého z jiného důvodu, v jejich bytostném zájmu.
Slova mají svou váhu; a stejně tak ji má i jejich změna. Toho si je nepochybně dobře vědoma Velká Británie (či alespoň ministr Benn), která svým prohlášením o opuštění pojmu "válka proti terorismu" vysílá jasný signál oběma výše zmíněným skupinám. Teroristům dává najevo, že je nehodlá nadále považovat za rovnocenné protihráče, ale bude s nimi nakládat tak, jak si zaslouží, tedy jako s obyčejnými zločinci. Státům, zejména pak USA, pak Británie vzkazuje, že tažení proti terorismu nelze vést pouze vojenskými prostředky a že v jeho jménu není možno zasahovat do nejzákladnějších hodnot demokratické společnosti. Dané poselství má, v obou případech, o to větší význam, že přichází ze země, jež má s teroristickými činy bohaté zkušenosti a která až dosud stála věrně po boku hlavního protagonisty "války proti terorismu", USA. Až čas ukáže, nakolik vezmou oba hlavní adresáti poselství vážně. A nakolik se jím nakonec bude řídit sama Velká Británie
Autorka působí v Ústavu mezinárodních vztahů