Skoro jako bychom za sebou neměli oslavy 100 let republiky, ale jeden velký hold někdejšímu rakouskému c. a k. mocnářství ve Vídni. Aktuální snaha radních Prahy 1 vrátit na Malostranské náměstí pomník maršála Radeckého zakončuje pozoruhodnou sérii pražských memoriálních staveb spjatých s někdejší říší.
Vztyčení Mariánského sloupu máme čerstvě za sebou. Minulý rok se také podařilo odhalit - velmi povedenou - fontánu ve tvaru vějíře na počest hraběnky Žofie Chotkové. Pár let předtím přicválal František I. zpět do Krannerovy kašny na nábřeží. A to ještě hlavní město svou přítomností brzo oblaží pět a půl metru vysoká Marie Terezie. Už chybí jen obnovit pražské místodržící…
Oč usilovněji instalujeme připomínky někdejší rakouské éry, s níž si už povětšinou asociujeme jen mile popletené kulisy cimrmanovských her, o to usilovněji boříme připomínky nedávnější minulosti. Jako bychom se odstraněním nějaké sochy zbavili nepohodlného kusu vlastních dějin. Naposledy na to doplatil maršál Koněv.
Nechybí nám ale něco v tom usilovném pomníkovém obtahování kontur jedné části dějin a stejně usilovném retušování části jiné? Kolik nových, umělecky kvalitních a všeobecně přijímaných pomníků vystavila v českých městech polistopadová republika, aby tím ukázala své hodnoty a hrdiny? Pět? Nebo snad dokonce celých deset?
Emoční pomníky a zapomníky
Dlouho jsme si o sobě mysleli, že jsme jako společnost dál a k připomínkám minulosti již tolerantnější. Když se v roce 2003 František I. vrátil na své původní místo, ani to společnost nijak nevzrušilo. Rozhodně se nikdo nepouštěl do úvah o dopadech vlády posledního císaře Svaté říše římské na současnou českou společnost.
Stejně tak jsme ale měli za to, že jsme schopni už v klidu přistoupit i k novějším memoriálům. Sochy připomínající komunistickou éru, které nepadly těsně po sametové revoluci, jako by nám vzkazovaly, že na kácení už je trochu pozdě. A například u maršála Koněva, který přes všechny své zločiny nadále zůstává jedním ze symbolů osvobození Československa, se vše načas celkem v klidu vyřešilo vysvětlující tabulkou. Jenže to byl jen klid před bouří…
Rakouské mocnářství jako by v odplatě za oslavy 100 let republiky provedlo úspěšnou pomníkovou invazi. Nejvýraznější spor se táhl o Mariánský sloup, do kterého si každý vpisuje úplně něco jiného. Přiznejme mu alespoň, že jako nově vyrobený memoriál předstírající mnohasetleté stáří je pozoruhodnou postmoderní památkou. Nyní má tedy na Malostranské náměstí napochodovat maršál Radecký. Ten má oproti Mariánskému sloupu tu výhodu, že jeho podobu známe (je v pražském lapidáriu), ale zase není vůbec jasné, co dnešku ještě může Josef Václav Antonín František Karel říci.
Stejně relevantní - a z hlediska české státnosti možná i relevantnější- by bylo požadovat spíše obnovu pomníku pročeského francouzského historika Ernesta Denise, který za první republiky ovládl Malostranské náměstí právě po odstranění Radeckého.
Ještě směšnější než pražské války o pomníky je ale úsilí o urychlený vznik zapomníků (abychom použili trefné pojmenování historika Zdeňka Hojdy). Místo maršála Koněva je nyní na Praze 6 nevzhledná posprejovaná dřevotříska, hlavně že je sovětský vrah pryč. Tomu se jistě musí z nedalekých Zákolan chechtat jiný vrah, dělnický prezident Antonín Zápotocký, až se v bronzových kolenech prohýbá. Na toho aktuální vlna emocí zapomněla.
Země bez pantheonu
Nechme protentokrát stranou hádky, která socha má nárok na to, aby zůstala na svém místě (přejeme klidné dny, Sire Winstone). Spíše stojí za úvahu, proč nás najednou sochy minulosti tak vzrušují.
Je snad nějaká revoluce, která pravidelně přepisuje jména ulic a kácí memoriály předchozího režimu? Vytváříme snad novými pomníky a zapomníky nějaké nové čtení českých dějin?
Ano, to poslední se občas zmiňuje, třeba že Hus teď bude na Staroměstském náměstí zase koukat na Pannu Marii. Pak ale není jasné, proč v záchvatu historismu nedostavíme také Staroměstskou radnici, zato ale na jejím torzu dál necháváme bustu Jana Želivského z roku 1960, opatřenou idiotským textem, podle něhož "padl, protože stál v cestě měšťácké reakci".
Ta odpověď je jednodušší. A také mnohem strašidelnější, než nás vůbec může na první dobrou napadnout. Česko si ani za třicet mírových a velmi úspěšných let nevytvořilo žádný obecně přijímaný základní pantheon hrdinů či dějinných situací, na kterých bychom stavěli svou státnost. Kterými bychom sobě i celému světu připomínali: toto je naše státní idea a jiná být nemůže.
Vznikly pouhé jednotky memoriálů (byť třeba mimořádně kvalitní Dům sebevraha a Dům matky sebevraha na počest Jana Palacha je reálně z 80. let). A i z toho mála se bohužel mnohé nepodařily, takže třeba z pražského Klárova se v poslední době stalo odkladiště nepovedených pomníků.
Česká otázka
V českých městech je spousta porůznu povytažených Masaryků, ale žádný z nich není dnešní, moderní, netatíčkovský, aby k nám lépe hovořil. Chybí nám třeba i důstojná socha Václava Havla, který už by si ji pomalu zasloužil. Chybí sochy spoustě významných postav 20. století, které potřebujeme mnohem více než maršála Radeckého za jeho boje proti Turkům.
Je to konec konců i odpověď na tragickou politickou přetlačovanou o Koněvovu sochu či o připomínku vlasovců. Kdyby na nějakém velkém pražském náměstí stál opravdu špičkový současný pomník všem osvoboditelům Československa, celé to poslední maršálovo tažení naší zemí bychom si mohli ušetřit. A v neposlední řadě tu jistě chybí i moderní veřejná sakrální tvorba, která by byla mnohem lepší než válka o staronové sloupy.
Není prostě možné dávat radikální odpovědi, pokud si napřed nepoložíme základní otázku: Komu a čemu chce dnešní Česko vlastně stavět sochy?
