Překvapení. Průjezd konvoje americké armády vzbudil mnohem větší a viditelnější souhlas, než se čekalo. Řeší se proč, a do středu pozornosti se dostává takzvaná mlčící většina. Jde o jakési blanické rytíře veřejného mínění, mytický pojem, který se jednou za čas odkudsi vynoří a promluví, když to nikdo nečeká. Respektive když hulákající menšina už úplně zapomene, že nějaká mlčící většina existuje.
Problém je ovšem v tom, že mlčící většina je neuchopitelná, protože mlčí.
Tentokrát to vypadá, jako by mlčící většina vzala do rukou americké vlajky. Stejnou cílovou skupinu ale vzývá i senátor Jan Veleba: „Je třeba zvednout hlas mlčící většiny,“ pravil a svolal demonstraci proti zpravodajství České televize, ohýbání pravdy a znevažování prezidenta. Jenže mlčící většina nemá ráda, když ji někdo, a politici v první řadě, ruší z klidu a povolává. Takže ta demonstrace moc většinově nevypadala.
Mlčící většina není sama svým tvůrcem, vzniká zvenčí. Definuje ji to, co je kolem, tedy kolik decibelů má hluk pocházející z prostoru, který její mlčení obklopuje. Stává se, že když ten kravál stiskne mlčení přes míru, mlčící většina vyjede na povrch a promluví. Je to v podstatě stejný princip, jako když se čepované pivo vhání do trubek z vaku, stlačeného vzduchem zvnějšku.
Ale zatímco v restauraci jde o řízený proces, u mlčící většiny nikdy nevíte. Co udělá? Obvykle přece neudělá nic.
Přehlédnout mlčící většinu je čím dál snazší. S tím, jak přibývá zdrojů hluku, v čele s internetem a sociálními sítěmi, se totiž mlčící většina stává ještě mlčenlivější. A umlčenější. O to překvapenější jsme my ohlušení, když máme pocit, že se nám zjevila.
Přivlastnit si mlčící většinu ale nemůže nikdo, nejen senátor Veleba. I v případě konvoje by bylo smělé tvrdit, že mlčící většina operaci místo mlčení vítala. Dokonce ani impozantních 82 procent, kterým podle průzkumu konvoj nevadil, toho tolik neříká; „nevadí“ má mnoho odstínů, je to takový amorfní postoj, také by se dalo mluvit o autostylizaci jinak mlčících respondentů, a tak dále.
Jedno je ale jisté: hluk, tedy protestní anti-názory, byly (a jsou) ve veřejném prostoru přeceňovány, zveličovány, a to už dlouho před konvojem. Zafungovala spirála hluku: hlučné, kontroverzní postoje s potenciálem „zaujmout silou“ se stále víc posouvaly z okraje do středu pozornosti. Média a sociální sítě je sdílením, předáváním dál postupně činily hlasitějšími, a to natolik, že mlčící většinu ten tlak přece jen k něčemu pohnul. Jaké překvapení!
Mimochodem: na spirálu hluku by mohla pamatovat i Evropská unie, když připravuje informační protiofenzívu. Některé věci nejsou tak horké, jak se zdají být. Než si uděláme obrázek, jaké propagandě a jakým nasazením je třeba čelit, možná by bylo dobré vyslat tu a tam na průzkum nějakou Dragounskou jízdu…
O příklady, kdy se hluk z kyberprostoru přeceňuje, zakopáváme na každém rohu. Viz třeba pozornost tomu, co říká Václav Klaus (billboardy s jeho tváří vynesly naposledy ve volbách 0,42 procenta). Nebo žlučovité, až zlobné internetové diskuse o zachráněných Hance a Tonče (to naštěstí není reprezentativní obrázek reality). Ale vlastně stejný princip platí u zpráv o počasí – každou chvíli působí, jako by se povětřím blížil konec světa. Zesilovače extrémů jedou naplno. Když si je odmyslíme, jsou věci v pořádku víc, než se zdají být.
Co si v tom kterém případě a zrovna teď myslí mocná mlčící většina, bohužel nemáme šanci zjistit. Už se zase schovala a my jsme odkázáni na hluk. Tak zas příště, ano?
