Výrok ředitelky nevládní organizace, usilující o průhlednost v řízení věcí veřejných a bojující proti korupci, vysvětluje mnohé. Nejen nízkou úroveň všeobecné znalosti zákonů, ale zejména nízkou úroveň základní slušnosti.         

Před třiceti lety jsem se coby začínající novinář ocitl u vzniku Klubu fair play, jehož smyslem bylo oceňovat sportovce, kteří se zachovali čestně. Buď opravili chybný výrok rozhodčího, nebo pomohli zraněnému soupeři a sami prohráli závod, jindy přiznali hraní rukou a neplatil gól jejich týmu. Tihle lidé dostávali diplomy za NĚCO, nikoliv za pofidérní závazek na pracovišti, členství v Brigádě socialistické práce a podobně Těšilo je to, i když dodávali: "Vždyť jsem se zachoval jen slušně. To by udělal každý." Do listopadu 1989 bylo takových činů poměrně dost. Jako by se lidé v té době chtěli chovat slušněji, než se mnohdy choval minulý režim.

Jiná situace však nastala v polistopadové době. Nastoupil individualismus, ustoupila ona slušnost, a to ve společnosti i sportu. Činy fair play se téměř nevyskytovaly. A naopak hojně bylo těch s opačným znaménkem. Tehdy jsme v Klubu fair play dumali, zda neudělovat některým sportovcům anticeny. Leč byla tu obava: jejich držitel by mohl klub žalovat, že tím utrpěla jeho pověst, čímž ztratil finanční přízeň sponzorů, a žádal by soudně náhradu.

Nyní se vychýlené kyvadlo snad vrací. Paní Krnáčová zaznamenala posun v náhledu na korupci. V Klubu fair play máme nárůst příkladných činů na sportovištích a nutno dodat, že i tady k tomu přispěla média. Alespoň jeden celostátní deník, který vyhlásil něco jako jejich sbírku a jal se je zveřejňovat. Byť panovala skepse: psát o pozitivních příbězích, bude to čtenáře zajímat? Zajímá a řekl bych, že to dokonce může fungovat na principu sněhové koule. Proto máte-li nějaký takový příběh po ruce - honem sem s ním.