Demonstrace 17. listopadu přinesly momenty, které jsou typické pro současnou podobu krajních politických formací i celkového obrazu současné politiky a které zapadají do současného trendu vývoje.
První z nich je výrazná roztříštěnost celé krajně pravicové, respektive antiimigrantské scény. Od krajských voleb se v tomto směru v zásadě nic nezměnilo a naznačuje to setrvalý stav, zcela typický pro tento politický segment. Ten se táhne českou krajní pravicí již od konce 90. let, a pokud bychom šli hlouběji do minulosti, narazili bychom na jeho ekvivalent i v dobách první republiky.
Příčiny rozdrobení přitom nejsou nijak záhadné ani nepochopitelné. Prostředí krajní pravice dlouhodobě přitahuje určitý typ lidí a poměrně vysoké procento z nich touží po tom, aby se stali vůdci. (Mohli bychom nyní poměrně dlouze a rozsáhle debatovat v akademickém stylu, co je a co není krajní pravicí, což patří mezi oblíbené sportovní činnosti na všech sociálních sítích, takže se spokojím s konstatováním, že pod pojmem krajní pravice mám na mysli ty politické subjekty nebo směry, pro jejichž ideologii je klíčová kombinace nacionalismu a autoritářství. To nám mimochodem umožní zahrnout sem i některé subjekty, které bývají tradičně zařazovány spíše na politickou levici.) Tito „vůdci“ pak mají potíže při případné spolupráci s dalšími vůdci, což vede k chronické roztříštěnosti a faktické nemožnosti spolupráce, přestože se od sebe jednotlivé subjekty nemusí nijak výrazně politicky a ideologicky lišit.
Z tohoto pohledu je pak poměrně pochopitelné, proč celý segment krajní pravice řeší jako jeden z klíčových problémů právě svou roztříštěnost a proč i po volbách, kde se tento handicap zřetelně ukázal, se tato situace nijak zvlášť nezměnila a patrně ani do budoucna nezmění. Samotného 17. listopadu tak proběhlo jen v Praze několik nekoordinovaných akcí (na Letné, na Václavském náměstí, na náměstí Jana Palacha atd.), které dohromady přilákaly několik stovek lidí. Ke sjednocení všech demonstrací a společnému pochodu však nedošlo, přestože se o to před akcí několik aktivistů napříč celým spektrem snažilo.
Ze všech „národoveckých“ akcí, které se ten den v Praze konaly (mimo Prahu by v tomto kontextu stál za zmínku patrně jen brněnský protest Dělnické strany) byla patrně nejvýraznější opět ta, kterou pořádala SPD Tomia Okamury. I to potvrzuje trend, který byl poprvé vidět během krajských voleb, že hegemonem této části politického spektra je právě Okamura. Pro některé lidi je to stále překvapení, ale smysl to dává – může být vnímán jako úspěšný podnikatel, současně i jako úspěšný politik (ne každý dokáže přežít puč vlastní strany), je dostatečně „politicky nekorektní“ a současně by bylo velmi obtížné obvinit ho z rasismu. Také se snaží pokrýt větší spektrum témat než jen otázku migrace a islámu. Jak je vidět, tato kombinace funguje a uvidíme, jak si povede v parlamentních volbách za rok.
Konečně třetí moment, který opět potvrzuje dlouhodobější trend, je marginalizace „tradiční“ krajně pravicové scény. Zatímco řada komentátorů (zejména u „pochodu židovským městem“) očekávala holé lebky a těžké boty, v reálu se klasických skinheads (a stejně jako v případě debaty o krajní pravici i zde bych měl upozornit, že pojem skinhead, který bývá ještě stále občas používán jako synonymum pro slovo rasista nebo neonacista, ve skutečnosti označuje subkulturu, která je podstatně pestřejší a jejíž rasistická větev v posledních letech spíše mizí) objevilo v průvodech jen naprosté minimum. Jak již bylo několikrát řečeno, původní organizace, vzešlé z neonacistické části české krajní pravice (Národní odpor, Autonomní nacionalisté) již několik let neexistují a většina jejich členů je dnes zcela demobilizovaná. Tato část krajní pravice přestala de facto existovat a její místo přebraly jiné skupiny a zejména jiná témata.
Tam, kde dříve rezonoval ryzí antisemitismus, se dnes potkáváme s antiislamismem, a naopak deklaratorní podporou státu Izrael. Z tohoto pohledu byla volba pochodu skrze takzvané židovské město poněkud nelogická. Přestože se bránili, že trasu zvolili proto, že nemohli projít městem jinudy, jejich návaznost na Národní demokracii, tedy stranu, která židovskou problematiku tematizuje dlouhodobě, vzbuzovala k tomuto důvodu jistou nedůvěru. Samotný pochod pak vyvolal možná největší mediální zájem letošního 17. listopadu (poté, co oba výrazní protagonisté loňských demonstrací, Miloš Zeman i Martin Konvička, zůstali doma), což nakonec vedlo k jeho blokádě, díky níž byl pochod policií odkloněn a přes bývalou židovskou čtvrť neprošel.
Ani zde tedy nedošlo k nějaké zásadní změně. Jak jsme viděli již dříve (podobné pokusy již proběhly v letech 2003 a 2007, dlužno dodat, že ani v jednom případě pochody tehdy skutečně organizované neonacisty díky demonstrantům židovským městem neprošly), je prostor bývalého pražského židovského města stále vnímán velmi symbolicky a jeho narušení krajní pravicí (byť v tomto konkrétním případě by do kategorie krajní pravice patřili víc organizátoři celé akce než lidé, kteří nakonec v pochodu šli) je chápáno vysoce negativně. Stále platí, že antisemitismus obecně funguje jako velmi spolehlivý mobilizační faktor, takže i letos došlo k blokádě a strkanici s policií.
A jako dříve, i tentokrát zde měli hlavní slovo spíše mladší ročníky, na rozdíl od demonstrantů na druhé straně policejní barikády. Což mimochodem také potvrzuje jeden z trendů současné politiky. Jak v případě Brexitu, tak u amerických prezidentských voleb vidíme zřetelnou linii týkající se věku, kdy starší generace volí častěji pro Brexit a pro Trumpa než mladší. Pokud tedy účastnici blokády volali na demonstranty snažící se projít židovským městem „vaše děti budou jako my“, pak z pohledu současných politických trendů měli pravdu.
