Znáte to: o dům, kostel nebo most se nikdo pořádně nestará, a pak ho najednou kus spadne. Jako střecha na domě v Čejkovicích na jižní Moravě, domě, v němž vyrůstal T. G. Masaryk a kde je pamětní síň prvního prezidenta. Protože si začínáme připomínat sté výročí republiky, kterou Masaryk pomáhal budovat, budeme v tom jistě hledat symboliku. Nejspíš marně, zato skončíme právě u té zanedbané údržby; a třeba s úžasem zjistíme, že je to problém veskrze obecný: zanedbaná údržba nás pronásleduje od mostů až po tradice; neboť ano, tradice je třeba udržovat stejně jako mosty a krajinu.
Mezi moudrostmi předků byla i zásada, kterou jsme zdědili od svých sousedů: staré německé pravidlo říká, že "vlastnictví zavazuje" - tedy že ten, kdo vlastní, se o ten majetek musí současně starat. Byla v tom jistě i tradiční úcta k práci minulých generací a k hodnotám vůbec. Ale jak to vypadá dnes v české praxi? Je tichým tajemstvím spiklenců - těch, kteří rozhodují, a těch, kteří investují -, že je lépe o věci se nestarat, neboť až nemovitost zchátrá, bude výhodnější ji nahradit něčím novým: novostavba je přece mnohem víc než pouhá oprava. Třeba proto, že se tam může protočit víc peněz naráz a třeba se i bokem něco ušetří, takže taková novostavba je příležitostí pro všechny kolem: nakonec i pro ty, kteří jsou za chátrání odpovědní, neboť definitivně zakrývá důsledky jejich (ne)činnosti.
V tom je možná ukryt klíč k pochopení té (ne)zodpovědnosti za stav mnoha veřejných budov, silnic a mostů: jen o tom, jaký je stav mostů v Praze a proč je (prý) nejde opravit, se toho napsalo už mnoho (mimochodem - druhý nejstarší most v Praze, Negrelliho viadukt, opravit překvapivě jde a už se také opravuje).
Je ovšem pravděpodobné, že finanční profit, který může motivovat mnoho lidí, aby preferovali chátrání a následnou investici před nudnou a postupnou údržbou, je jen jednou z mnoha příčin. Jistě v tom roli hrají naše vlastní podivné nedávné zkušenosti: součástí komunistické výchovy bylo přesvědčení, že vše nové je lepší už jen z podstaty, že je lepší nový byt v paneláku než starý domek na předměstí. Neboť tak to v té podivné době bylo: domky chátraly a chátraly, až přišla plošná asanace a nová výstavba. A pak následovalo stříhání pásky, statistiky, obrazové zpravodajství a následná pýcha na všechnu tu spoušť, která ve statistikách a ukazatelích vypadala jako pokrok. A touha po pocitech podobných té pýše našich tehdejších představitelů může být motorem leckterého konání i v současnosti.
Zdědili jsme krásnou zemi, krásné obce i města i zvyky a mnoho dalšího: ale zanedbaná údržba z toho bohatého koláče ukrojila dodnes velký trojúhelník.
Poválečná éra znamenala vyhnání Němců, jejich majetky leckde v pohraničí chátrají dodnes; pokud nedochátraly a nezmizely dávno. Pak komunisté zničili sedláky: jejich statky nikdo neudržoval, stejně jako krajinu. Ta už je dávno jakýmsi pouhým výrobním prostředkem: znáte hospodáře, který s láskou chodí po svých pozemcích a přemýšlí o tom, co z nich jednou bude mít jeho vnuk? Podívejte se na rozdíl mezi naší krajinou a tou v Rakousku nebo Bavorsku, je to vidět na první pohled a vůbec v tom nehrají roli peníze a bohatství, ale jen péče, cit a pravidelná údržba…
Rozorali jsme meze a dnes se divíme, že se velká voda hrne tam, kde se dříve nehrnula. Že se prohání vítr a vysušuje pole: protože chybí remízky, aleje a sady. "Na tom starém poli / na kterém děd oral / hřmí motory k nebi / jako slavný chorál," veršoval komunistický básník Ivan Skála a platí to dodnes. Každý sedlák se snaží udržet vodu na svých pozemcích co nejdéle; ale nejsou sedláci, voda mizí, a tak nezbývá, než postavit betonovou hráz, přehradu. Výborná investice, protočí se spousta peněz, ale co s tou neudržovanou krajinou?
Nejde jen o ni, také o silnice, dálnice, mosty a budovy. A také tradice: Masarykem založenou Československou republiku stále bereme "za svou". A dobře víme, že státy se udržují těmi idejemi, na kterých vznikly. Tak uspořádáme řadu akcí, výstav, vzpomeneme si povinně na TGM, ale za rok to všechno skončí a nezbude trvalého nic, nebo třeba jen málo. No, nakonec, možná se i ten náš vztah k minulosti více podobá těm jednorázovým investicím než pravidelné údržbě - a jestli to všechno spolu tak trochu nesouvisí, že.
