Nové století si žádá nové pomníky, a Praha tak po roce 2000 zažila hned několik pokusů o instalaci "světové" a "moderní" architektury. Naposledy to byl před několika lety záměr postavit v pražských Dejvicích budovu pro Národní galerii. "Velkolepou, od skvělého architekta, do níž by za uměním jezdil celý svět," jak sliboval Andrej Babiš. Dnes už těžko říci, zda šlo jen o jeho osobní výstřelek nebo marketingový tah, každopádně z něj nezůstalo více než ticho po pěšině.
Podstatně dále pokročil projekt nového sídla Národní knihovny z roku 2007, jež v podobě "blobu" navrhoval Jan Kaplický situovat nedaleko Pražského hradu. I když mezi širší veřejností budila jeho myšlenka spíše rozpaky, v intelektuálních kruzích, přesvědčených, že takovou stavbou by se hlavní město konečně stalo náležitě kosmopolitním, se dočkala značné obliby.
Aktuální projekt Vltavské filharmonie od původně dánského studia BIG pak výborně ilustruje, jaká díla se v globální konkurenci architektonických firem prosazují dnes. Ateliér získal světové renomé stavbami, které svou jednoduchou, ale překvapující geometrií zpochybňují zavedené představy o prostorových vztazích ve městě. Podařilo se mu to nejen u obytných objektů, jako jsou 8 House v kodaňské čtvrti Orestad (2010) či VIA 57 West na Manhattanu (2016). Ale také třeba v případě kodaňské spalovny Amager Bakke (2019), která na své střeše nese sjezdovku.
Rozpaky proto nebudí fakt, že BIG v Praze se svým návrhem zvítězil, vyvolává je spíš celá soutěž. Ne snad, že by byla špatně zorganizovaná nebo se jí neúčastnily přední světové značky. Spíš právě proto, že se v ní utkali ti opravdu nejlepší - a je tedy vcelku reprezentativním obrazem současné "velké" architektury.
Pohled na projekty, které nakonec neuspěly, vyvolává dojem, jako by některým firmám šlo spíš o demonstraci své estetiky než o vážně míněný návrh. Na to mají plné právo. Stavba koncertního sálu mezi magistrálou a vlakovou tratí, navíc nad stanicí metra, ale představuje mimořádně tvrdý technický i logistický oříšek. Část přihlášených prací však sugerovala představu, jako by o nic komplikovaného nešlo - hlavní je navrhnout nějakou zajímavou kapotu a pod ní se to už nějak poskládá. To je banalizace architektury na úroveň snadno zapamatovatelného obrázku.
Hudba v srdci lesa
Vítězný ateliér ovšem pro Prahu připravil kompaktní a danému poslání i místu dobře uzpůsobenou variaci jednoho ze svých ústředních architektonických témat - stavbu s ostře rýsovanou geometrií, která nechává využitelný - v tomto případě navíc veřejný - prostor přestoupit i na střechu budovy. Ta je pak jako celek sice výrazná, ale nikoli agresivní nebo sebestředná. S až překvapivou lehkostí drží výškové kóty okolní zástavby a dosud nevábnému prostoru ovládanému pohybem aut, tramvají a vlaků dává zcela nový, obyvatelný ráz.
Vzhledem k informační skouposti publikovaných obrázků si však ani v tomto případě nemůžeme být zatím zcela jisti, jak se vlastně všechno potřebné pod prezentovanou skořápku vejde, zejména mají-li být vnitřní prostory totálně izolovány od vibrací a hluku z okolní bouřlivé dopravy.
U projektu podobného kalibru si navíc vždy budeme klást také otázku, jak vlastně prezentuje hudbu i jak vyjadřuje vztah k zemi, kde bude stát. Budeme si ji klást, i když si sami stokrát řekneme, že je nemožné, aby architektura tematizovala hudbu a kromě toho také vyjadřovala českost. Budeme si ji klást i s vědomím toho, že nežijeme v 19. století s jeho hierarchickým a typologickým uvažováním. Budeme si ji klást, protože ty nejvnitřnější a nejpalčivější otázky nikdy nevznáší jen hlava, ale vždy také srdce. Budeme si ji klást, protože budova Vltavské filharmonie by nikdy neměla být jen další samoobsluhou pro globální dav, ale především místem, kde se naše všednodenní existence proměňuje v okamžiky skutečného bytí.
Pod takovým zorným úhlem je třeba uznat, že výstup na vrchol stavby příliš nepřipomíná putování k pramenům Vltavy. Na druhou stranu lze věřit, že až budou návštěvníci procházet velkými vnitřními koridory pod stropy ze šumavského dřeva, aby nakonec usedli v hlavním koncertním sále jako v ozvučené dutině velkého dřevěného nástroje, přece jen dostanou šanci zažít sdílený pocit překročení hranice mezi životními sférami.
Praha se díky tomu změní k lepšímu. Ne proto, že bude "světovější", ale proto, že bude zábavnější a obyvatelnější. Ne proto, že se prostřednictvím nové budovy staneme jinými, ale proto, že nám nabídne příležitost, abychom se v ní stali sami sebou.
Autor, historik umění a profesor na Fakultě architektury ČVUT, napsal knihu Hluboké město, v níž se věnuje tvářím moderních metropolí.
