reklama
 
 

Libeňský most. Kde se bere ten zvrhlý přístup, nechat něco spadnout a pak slavně investovat?

AKTUALIZOVÁNO 18. 1. 2018
Slovo „investice“ se stává předmětem téměř nábožné úcty. Vykládáme si ho ale špatně.

Libeňský most v Praze, impozantní stavba od architekta Pavla Janáka z roku 1928, se rozpadá před očima. Ve čtvrtek magistrát rozhodl o jejím neprodleném uzavření. Posudek potvrdil, že most je v katastrofálním stavu, je nebezpečné po něm chodit a jezdit.

Situace musela být nejpozději od povodní 2002 jasná každému, kdo přes Libeňský most nebo pod ním šel. A léta běží. Na začátku roku 2016 se začalo intenzivně řešit, jestli most zbourat a postavit místo něj jiný, nebo zachovat a opravit.

Rekonstrukce by, přinejmenším ještě nedávno, stála asi tak dvě procenta tunelu Blanka. Ale výhodnější je starý most demolovat a vztyčit nový, vyplynulo z posudku, který pro magistrát udělalo ČVUT.

Rozprava se rychle vyhrotila na duel "pragmatiků" a "nostalgiků". Jedni jsou zapřeni o čísla a technologie, druzí přísahají na neměřitelné veličiny - paměť, vztah k místu, ušlechtilou krásu. Jak to vyjádřil náměstek Petr Dolínek, lidé "mají most rádi". Kompromis bude krvavý.

Vidíme další verzi mnohokrát popsaného procesu. Nějaká stavba se nechá pustnout, a to tak dlouho, až je na stole řešení buď, anebo. Buď "rozumně investujeme" do demolice a postavení něčeho jiného, případně do jiného vytěžení pozemku, anebo se bude "lpět na tradicích" a zruinovaný objekt ve jménu historie chránit. V drtivé většině případů tu vítězí první možnost: drcení paměti.

Devastaci cenné architektury obvykle dopouštějí (někteří) soukromníci. Někdy z obyčejného nezájmu, někdy tvrdě spekulují. Libeňský most je ale městským majetkem. A nestojí jen tak pro parádu, je - a bude - důležitou dopravní stavbou. Přesto byl odepsán zaživa. Protože se tak dělo dlouhodobě, nedá se ukázat na nikoho, kdo za to nese přímou odpovědnost. Viníků je mnoho.

Pojem "investice" se v poslední době stává předmětem téměř nábožné úcty. Zároveň se, protože tak si ho osedlali politici a velcí investoři, osekává na význam "vybudovat něco nového". Zbourání starého a postavení nového Libeňského mostu by bylo takovou investicí par excellence. Odhady mluví až o dvou miliardách korun. Výborně, investujme do infrastruktury, vykažme ekonomický prospěch, tleskejme si. Ale zapomeňte, co bylo předtím.

Znehodnocení naopak zažívá slovo investice ve smyslu "péče". Starat se o něco, opatrovat existující, to není ani náhodou tak efektní, tak sexy jako různé "obří investice". Spíš namáhavá nevděčná fuška. Ale taky investice, a jaká!    

Devalvace vztahu k hodnotám minulosti je hluboko zažraným dědictvím komunismu a na architektuře se projevuje snad vůbec nejvíc. Odnaučili jsme se vážit si věcí a to trvá. Jinak by ani případ Libeňského mostu nemohl zajít tak daleko. Bylo by nám společně "blbý" nechat ho tak daleko zajít. Ať už jsme spíš estéti nebo řádní hospodáři.

autor: Jan Lipold | 15. 1. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama