Vrací se starý, rozdělený svět? Svět zdí a plotů oddělujících Západ, svobodné země, od zemí méně svobodných, nesvobodných, od zemí, odkud lidé utíkají? Po roce 1989 jsme si mylně vysnili, že "je vyřešeno", tedy vyřešeno za nás, dodejme. Jenomže v posledních letech čím dál víc zjišťujeme, že vyřešeno není a nebude. Objevují se nové, mimořádně složité situace, které nemají snadné řešení, ve kterých je těžké jednat správně, často se volí menší zlo, aby se bránilo většímu. Známe to důvěrně z českých voleb.
Modelová situace nastává na hranicích Evropské unie, momentálně to nejvíc hoří na hranici mezi Běloruskem, ovládaném režimem Alexandra Lukašenka, a zeměmi EU, Polskem, Litvou a Lotyšskem. Každý systém, který chce dbát na dodržování lidských práv, se dostává do úzkých, když jde o uprchlíky. Řeší se několik rovin - co stát unese (Německo při imigrační vlně 2015 ukázalo, že unese hodně), co snesou jeho vlastní občané, a zároveň se nesmí zapomenout na práva lidí na útěku nebo taky na práva lidí, kteří "jenom" jdou za lepším.
Do oblasti "co stát unese" ovšem silně zasahují místní politici. V některých postkomunistických zemích (Polsko, Česko, Maďarsko, Slovensko) udělali ze slova "uprchlík" slovo "hrozba". Do "hrozby" se přimíchalo náboženství (islám versus křesťanství i v zemi tak málo křesťanské, jako je Česko) a vzniklo obří napětí, často živené dezinformátory. Rusové pomáhali migraci ze Sýrie, zcela vědomě chtějí EU přivést do maximálních potíží. Podporují evropské protiimigrační postoje, nepokoje.
Migrace jako zbraně doslova ďábelsky využívá běloruský diktátor Lukašenko. Podle znalců tamních poměrů se mstí Litvě za to, že přijala masu běloruských uprchlíků, kteří prchají před Lukašenkovým režimem. Litva hostí exilovou vládu Svjatlany Cichanouské, prosazuje v EU tvrdé sankce proti Bělorusku. Lukašenko vymyslel způsob, jak škodit - funguje jako jakýsi státní pašerák migrantů, nechá je s legálními vízy přiletět do Běloruska, kde samozřejmě nechtějí zůstat, a sune je na litevskou hranici. Taky na polskou.
Litva a Polsko se brání tím nejjednodušším a nejlogičtějším způsobem (stejně jako se migraci, ovšem nikoli cizím státem řízené, organizované, brání Maďarsko nebo Řecko) - staví ploty a zdi (Řecko). A zároveň brání migrantům kupříkladu z Iráku, kterým Lukašenko umožnil přiletět do Minsku, aby překročili hranice. Výsledek je děsivý: už pět lidí zemřelo na polsko-běloruské hranici vyčerpáním, na podchlazení nebo na infarkt, čtyři z nich na polské straně. Polský prezident Andrzej Duda vyhlásil v pohraničí dokonce výjimečný stav.
Ti migranti (nevíme, jestli jde o uprchlíky, jestli někteří z nich prchají před pronásledováním, nebezpečím) se ocitli v pasti, lidskoprávní organizace a polští občané, kterým nejsou lhostejné osudy a životy na hranicích uvízlých jednotlivců, chtějí, aby je Polsko přijalo, zachránilo. Aby je nenechalo umřít. Polská vláda se však obává, že tím situaci rapidně zhorší, Lukašenko jich pak pošle na hranici mnohem víc.
Běloruský zločinec, Orbán a Babiš
Viník je zde naprosto jasný - zločinec Lukašenko. Ale znát viníka tu není nic platné, nespadá pod evropskou jurisdikci, navíc to dělá úmyslně, je to jeho škodící plán.
Bude to znít strašně, ale momentálně jedinou cestou, jak se Lukašenkovi bránit, je ostré hlídání hranice. Dokonce i stavba těžko překonatelných plotů. Dohody s Irákem, že zruší přímé linky do Minsku, nefungují. A samozřejmě, ideálním řešením je změna režimu v Bělorusku, ale to se nedaří.
Zároveň ovšem není správné, možné, lidské nechat migranty umřít kdesi v zemi nikoho. Nelze se vymlouvat, že za to "může Lukašenko". Cesta je ty lidi nechat přijít, nechat je požádat o azyl a zjistit, zda mají na ochranu nárok. V tom by měla EU Polsku a Litvě pomáhat. Cestou je i uvalení tvrdých sankcí na Bělorusko. Není možné diktátora nechat řádit.
Cestu, kterou by mohlo nabídnout Česko, je pomoc na běloruské hranici, pomoc s migranty, případně nabídnout, že nějaké rodiny přijmeme na naše území a postaráme se o ně.
Zajímavé je, že Andrej Babiš nejel ani do Polska, ani do Litvy. Ne, minulou středu zamířil do Maďarska za svým vzorem Viktorem Orbánem a nabídl mu, že vyšle 50 českých vojáků na maďarskou hranici. Uznává jen represi. Jasný předvolební tah, vyslat tam vojáky vláda bez souhlasu sněmovny nemůže (mohla by vyslat leda policisty), jasné gesto typu nepřijmeme ani nohu, nepřijmeme ani dítě, nikoho.
Babišovi nejde o solidaritu, o hledání řešení, myslí jen na tuzemské volby, uprchlíci, migranti, ho nezajímají. Stejně tak Lukašenkovi nejde o Iráčany či Afghánce, kteří se chtějí dostat do lepšího, vysněného světa. Jde mu jen o jeho vlastní plány. Klidně zmaří cizí životy, klidně ty lidi pošle na smrt na hranici, kde umrznou či je skolí infarkt. Chová se jako pašerák lidí, je brutálně bezohledný, šílený.
Jistě to nechceme, ale vracíme se do rozděleného, zadrátovaného světa. Ti, kteří jako Lukašenko chtějí ničit, rozkládat, to mají snadné. Země, které nechtějí porušovat lidská práva to mají naopak velmi těžké. V listopadu 1989 jsme si nevybrali snadnou cestu, ale těžkou.
Jakmile budou stát polské a litevské ploty, Lukašenko migranty přestane lifrovat do země. Bude hledat (stejně jako Putin) jiné cesty, jak škodit, mstít se. A my? Kde se v tom nalézáme? Nedokázali jsme jako stát poskytnout azyl ani čínským křesťanům, kteří utekli do "země Václava Havla" před komunistickým terorem. Na lidi na útěku nemyslíme, jen na sebe. Nejsme ochotní pomoci migrací přetíženým zemím (Řecku třeba). Jsme politiky štváni proti muslimům a často tuhle propagandu baštíme. O to to má potom Lukašenko lehčí.
