Mimořádná zpráva
Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Komentáře
20. 10. 2014 16:20

Lze hovořit po 25 letech tahanic o spravedlnosti?

Karel Hvížďala píše o selhání justice v případu žaloby na brněnské studenty architektury.
Foto: Naďa Straková

Stará zásada říká: Iustitia est quam lex. Česky: Spravedlnost je víc než zákon. Jinými slovy, litera zákona a jeho výklad má sloužit přirozenému výkladu práva a tím stvrzovat a upevňovat vztahy v lidské pospolitosti, pro kterou bylo sepsáno. Rozsudky, v kterých se obyčejný chlapík či žena nevyzná a které mají absurdní dikci, podkopávají základní vztahy společnosti, destruují ji. Soudce, který se pod ně podepíše, je kazisvět, neboť dle ústavy je sice nezávislý, ale přesto má být služebníkem svých občanů.

Vraťme se nejprve trochu do historie: Ve čtvrtek 4. června 2004, patnáct let po události, které se týkal, tedy již v demokratické České republice, padl v Brně následující rozsudek: Odsoudil studenty architektury, kteří několik dní po 17. listopadu 1989 vyvěsili na fakultě prohlášení podporující stávku, která započala proces svržení totalitního systému. Tehdy jim vyhrožoval jejich kantor a předseda fakultní KSČ Jan Snášel, jenž za normalizace zdevastoval dle pozdějšího děkana architektury Ivana Rullera i celou  techniku v Brně. Jednu ze studentek si například tento učitel v osmdesátých letech pozval na osobní pohovor proto, že nosila na řetízku křížek. Studentka to chápala jako pohrůžku vyhozením ze školy.

Studenti proto sepsali v listopadu 1989 vyjádření nedůvěry, v němž stojí: Ing. arch. Snášel, CSc. zneužíval politického postavení v závodní organizaci komunistické strany vůči studentům i pedagogům arogantním, demagogickým a kariéristickým chováním.

Soudce městského brněnského soudu Dušan Schinzel však odsoudil studenty k omluvě s odůvodněním, že jde o střet dvou práv: Na jedné straně je právo žalovaných vyjádřit svůj názor, na druhé straně je to však právo žalobce, aby mu nebyla způsobena újma na právech. A ta žalobci jednoznačně vznikla.

Jenže, jak vyjádřit názor na konání někoho, kdo svým chováním dle obecně dostupných informací způsoboval šikanami újmu jiným - a navíc veřejně hájil systém, který porušoval soustavně lidská práva - tak, aby mu nebyla způsobena újma na právech? To přece nejde!

To je jako chtít od lidí, aby hovořili o zloději tak, aby nebylo vidět, že kradl, protože tím by byla způsobena újma na zlodějových právech. Takovýto výrok soudu by měl ale za důsledek, že soudce, který by ho vynesl, by vlastně rozsudkem legitimoval krádeže jako normotvorné chování. Podobně soudce Schinzel, který se zastane bývalého kantora vysoké školy, na níž tento člověk z pozice své politické funkce studentům vyhrožoval, legitimuje zpětně jeho chování a výhrůžky považuje za přípustnou normu.

Prohlášení soudce Schinzela, že studenti při soudním jednání dostatečně nedoložili svá tvrzení, a proto mu prý nezbývalo nic jiného, než nařídit omluvu, zní nepřesvědčivě. Už pouhý životopis pana Snášela plný nejrůznějších svazáckých a stranických funkcí obyčejnému občanovi dostatečně dokládá, že soudruh Snášel si nebudoval kariéru ani tak výjimečnými výkony v architektuře, které by u studentů vzbuzovaly respekt, ale politickou přítulností k mocné straně, což svědčí vždy o nepevném charakteru.

Naproti tomu chování studentů v listopadu 1989 vykazovalo a dodnes vykazuje zřetelnou odvahu k veřejnému vyjádření se k obecně sdíleným hodnotám v době, kdy nebylo jisté, jak situace dopadne. K obecným svobodám evidentně patří i svoboda vyjadřování na akademické půdě, která má být oproštěná od jakékoliv ideologie.

„Pokud Soudcovská unie, Ústavní soud a i Poslanecká sněmovna a Senát budou takováto rozhodnutí tolerovat, stávají se spoluzodpovědní za ‚blbou náladu’ v této zemi: ohrožují ji a zaštiťují se pouze zákonem, který tu platí víc než spravedlnost, která má mít vyšší hodnotu. V takové zemi pak právo slouží jen jako nástroj k ochraně nejrůznějších pytláckých družin,“ napsal jsem skoro přesně před deseti lety.

Teprve letošní nález Ústavního soudu se zpravodajkou Ivanou Janů a předsedkyní senátu Kateřinou Šimáčkovou ze dne 16. září 2014, tedy 25 let po události, kvůli které spor začal, konstatoval, že studenti „se tehdy nedopustili ničeho špatného nebo nezákonného, ale naopak jejich jednání bylo hodno respektu, protože riskovali pro dobrou věc v době, kdy výsledek nebyl nijak zaručen. Takový signál mohla justice našeho státu vyslat mnohem dříve“.

Advokát bývalých studentů Jaroslav Brož k tomu dodává: "že jde o svědectví naprostého selhání české justice, která dva řádky věcné kritiky posuzovala téměř čtvrt století s neblahými důsledky, spočívajícími v zásahu do jejich cti, důstojnosti, soukromí, neboť v průběhu ‚nalézání práva‘ byli bývalí studenti degradováni do role pouhých marionet, respektive objektu libovůle justičních orgánů, která byla na hony vzdálena jejich postavení subjektů práva, nota bene chráněných přímo v ústavní rovině, kterým by měla veřejná moc sloužit."

Na základě těchto skutečností proto vypracoval advokát studentů žalobu na ministerstvo spravedlnosti, v níž žádá určení porušení práva a přiznání tzv. relutární satisfakce, řečeno česky: advokát od ministerstva požaduje finanční zadostiučinění za průtahy, které nejen ublížily studentům, ale zároveň i snižovaly v obecném povědomí občanů důvěru v justici. Případ, který by měl řešit Obvodní soud v Praze 2, budeme dále bedlivě sledovat.

A protože jsme pořekadlem začali, můžeme jím i skončit: Justice delayed is justice denied, volně přeloženo: Pozdní spravedlnost, žádná spravedlnost.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Obraz Emila Fily se prodal v aukci za 32 milionu korun

Obraz Emila Filly Hlava starého muže z roku 1914 s vyvolávací cenou osm milionů korun se na aukci v Praze prodal za 32,4 milionu korun.

Další zprávy