Francouzi v prezidentských volbách odmítli tradiční politické strany. Kandidáti republikánů a socialistů dostali dohromady jen něco přes čtvrtinu hlasů. První kolo voleb se neslo ve znamení nespokojenosti, nebo přímo hněvu vůči establishmentu.
Odmítnutím (dosud) hlavních politických stran se francouzské volby podobají těm v Rakousku, kde také socialista ani lidovec nepostoupili do druhého kola. Vlastně i příštím prezidentským volbám u nás, vždyť parlamentní strany se tu dokonce vůbec nechystají nasadit vlastní lídry. Předem uznávají porážku.
Oba finalisté, Emmanuel Macron i Marine Le Penová, se prezentují jako kandidáti Změny s velkým Z. Ale nedá se říct, že by sami do establishmentu nepatřili - Macron byl ministrem hospodářství v socialistické vládě a Národní fronta je u moci v řadě měst. Na sklonku nepopulárního prezidentství Francoise Hollanda ovšem inkasovali nejvíc protestních hlasů. Jakkoli se jejich voliči liší v tom, proti čemu protestují.
Že v zemi, kterou v posledních letech zasáhly brutální teroristické útoky, dostal nejvíc hlasů proevropský kandidát s programem otevřené společnosti, je pozoruhodná a dobrá zpráva. Dá se číst tak, že miliony Francouzů nepropadly strachu, neopustilo je sebevědomí a nechtějí problémy řešit ploty s ostnatým drátem.
Emmanuel Macron je důkazem, že teroristé z Bataclanu i odjinud - ještě v předvečer voleb byl zavražděn policista na Elysejských polích - nedosáhli svého.
Mimochodem, v prvním kole zvítězil kandidát, který byl podle analýzy nejčastějším objektem padělaných zpráv sdílených na sociálních sítích. Vliv fake news, hoaxů a dezinformací je značný, ale nejsou to žádní nepřemožitelní démoni veřejného mínění.
Macron je favoritem druhého kola. Zatímco v tom prvním voliči nekompromisně protestovali a trestali, za dva týdny přijde ke slovu faktor menšího zla a taktická volba. V prvním kole "propadla" víc než polovina všech hlasů. A voliči neúspěšných kandidátů, pokud přijdou i napodruhé, budou volit spíš umírněného Macrona než radikální Le Penovou.
Podpora, kterou Macronovi vyslovili "establishmentoví" kandidáti Francois Fillon (získal necelých 20 procent hlasů) a Benoit Hamon (něco přes 6 procent), nebude polibkem smrti: tak dalece voliči na stávající poměry naštvaní nejsou.
V žádném případě se ale nezopakuje rok 2002, kdy Jacques Chirac deklasoval Jean-Marie Le Pena poměrem 82:18 procentům. Zakladatel Národní fronty tehdy v druhém kole nezískal skoro žádné nové hlasy (v tom prvním měl necelých 17 procent), všichni ostatní to "hodili" Chirakovi, protože otevřeně xenofobní Le Pen pro ně byl zcela nepřijatelný.
Národní fronta se pod vedením jeho dcery změnila: změkla navenek a její volba se už obvykle nebere jako něco opovrženíhodného (má dokonce i některé muslimské voliče, kteří si slibují, že udělá pořádek "mezi námi"). Změkla, ale "nevyměkla": nacionalismus, izolacionismus, pevná ruka, zpátky k franku a pryč od EU, pilíře programu zůstávají. Plus ekonomické reformy v řekněme trumpovském duchu.
Samotným Francouzům na tom možná sejde méně než nám - ale prezidentka, která si před volbami zajede za Putinem (a půjčuje si v Rusku peníze), by klíčovou západní velmoc měnila ze spojence na potenciální hrozbu. Kdyby vyhrála, oslabí to Evropskou unii, tedy také Českou republiku.
Emmanuel Macron a jeho politická strana se "skautským" názvem Vpřed! (En Marche!) se musí teprve vybarvit. Bylo by hodně předčasné malovat si Macrona jako příštího lídra liberální Evropy nebo evropského Obamu (vítězný model 2008). Ještě nevyhrál ani doma, a i pak je možné, že se výrazně zaměří na francouzskou agendu. Ale byl by to lepší prezident než Le Penová; pro Francii, pro Evropu i pro nás.
Macronovi je "teprve" 39 let. Podle české ústavy by vůbec nesměl kandidovat, protože věková hranice je 40 (kdežto ve Francii jen 23 let). Postavení a pravomoci prezidenta v obou zemích nejsou úplně stejné, přesto: není naše představa o prezidentovi - moudrém tatíčkovi už trochu mimo?
