Tak spršku duševních zvratků eufemisticky nazývá "redakce". Kde se ta zapšklost a zhovadilost vzala? A bylo to tak vždycky?

Často vedeme s přáteli hovory o něčí upřímnosti nebo neupřímnosti. Obvykle v souvislosti s úsměvem. A je cennější, když takový autor příspěvku napíše v návalu upřímnosti: "Dobře, že chcípnul - chcípla, svině!"?? A nebo se opanuje k mlčení, zatímco jiný tak nějak neupřímně přidá kondolenci? Mezitím je pochopitelně celá škála citů a pohnutek, nutkání se vyjádřit, vyventilovat.

Jednou jsme seděli s jazzovým kytaristou Rudy Linkou po jeho pražském koncertě. Někoho u stolu zajímalo, jestli Rudymu, který žije už dvacet let v New Yorku, někdy nevadí takové ty americké "neupřímné úsměvy". A Rudy na to povídá: "Rozumím ti, na co se ptáš, protože jsem půlku života žil v Československu. Ale já už jsem na té usměvavosti závislej."#reklama

V tomto období se skupina lidí, kteří se navzájem posílají do blázince, hořce nad sebou kroutí hlavami, a vůbec do sebe všelijak šijí v televizních debatách, ocitla na plakátech a povzbudivě se usmívá na nás - na voliče.

Člověk by spíše nežli závislost chytil alergii. Ale tak to asi musí být. K volbám bychom jít měli, už kvůli komunistům.

Ačkoliv tedy důvěryhodnost řady těch tváří mi připomíná jednoho slovenského produkčního, který mi nabídl natáčení reklamy na telekomunikace s Dylanovou písní "Times they are changing". Když jsem se ptal, zdali má na tu píseň autorská práva, řekl mi takovou svou nezapomenutelnou intonací: "Klídek, Honza, s Bobom už mejlujeme..."

Nakonec k tomu dali Pavola Hammela. No, taky to šlo.A tak to jde i u nás se vším. Časy se změnily, ale někteří lidé nikoli.