Pokud se na nedělní televizní duel mezi Angelou Merkelovou a Martinem Schulzem díval Vladimir Putin, nejspíš mu ve rvaní vlasů bránila jen obava, že by s posledními zbytky mohl přijít i o chlapáckou image.
Po britském referendu o vystoupení z EU se zdálo, že si kremelští stratégové mohou vzít dovolenou a v teple na Krymu sledovat v RT reportáže o tom, jak se západní země jedna po druhé střílejí do vlastní nohy.
Jenže slavit mohli od té doby už jen po amerických volbách, a to si ještě museli v kampani místo dovolené brát jeden přesčas za druhým. I tak bylo vítězství jejich oblíbence dost rozpačité. Ve Francii už kremelskou favoritku nezachránil ani Pěrvyj češsko-russkij bank a slušná sumička kdoví odkud. A těch mizerných zpráv mezi tím - Nizozemsko, Rakousko, ech, to se jeden nejradši na všechno vykašlal, a jen vodku pil.
A teď ti Němci! Milion cizinců k nim přijde, dokonce dojde k několika teroristickým útokům! A co řeší lídři dvou nejsilnějších stran v předvolební debatě? Ani na milion pokusů byste to neuhodli! Představte si - oni se baví o tom, jak příchozí integrovat, jak dostat imigraci pod kontrolu a jak co nejrychleji vyhošťovat ty, kdo v Německu nemají co dělat! A jakou podporu má v předvolebních průzkumech ta strana, co ji jezdí podporovat tavárišč Klaus, to probůh Vladimiru Vladimiroviči radši vůbec neříkejte! Snad se na ni po volbách v tichosti zapomene.
Pro Putina to musí být mimořádně hořký pohár čaje - nedokázat přes veškerou snahu najít recept na zemi, na níž se své kágébácké metody kdysi v mládí učil.
Pro ty, kdo mají o fungování společnosti poněkud jinou představu než kremelský vládce, mohla naopak debata Merkelové se Schulzem znamenat osvěžující návrat normality. O imigraci, integraci, terorismu a islámu se mluvilo dlouho a se vší vážností, ale bez šablonovité hysterie, kterou její němečtí (i čeští) protagonisté vydávají za rozhodnost a sílu. Ať už bude příští německá vláda jakákoliv, téměř jistě bude přátelská, soustředěná na věcné řešení problémů a proevropská.
Ruským propagandistům se dá odpustit, pokud německou stabilitu podcenili. Žijí v jiném světě. Zvláštní ale je, že podobně mylné představy má o Německu i docela dost Čechů.
České vnímání Německa zřejmě křiví fakt, že vztah k tomuto staršímu sourozenci je součástí naší vlastní národní identity. "Řekni mi, co si myslíš o Německu, a já ti řeknu, jestli jsi správný Čech", mohlo by znít národní pořekadlo.
Konec komunistického režimu u nás uspíšila touha "být jako Německo". Ve volání po významné změně dnešních poměrů dost často zaznívá požadavek "nedopadnout jako Německo".
Řada z nás má o Německu stejně naivní představy, jaké jsme měli za komunistů. Tehdy to nebyl ráj na zemi, kde má každý bez velkého namáhání Mercedes. Byla to prostě úspěšná, fungující země.
Obdobně není dnešní Německo země rozvrácená terorismem a nekontrolovanou zločinností páchanou imigranty, dušená cenzurou a politickou korektností. I dnes je to prostě - úspěšná, fungující země. (Mimochodem - s terorismem mělo Německo podstatně větší problémy v oněch dobách, kdy jsme k němu vzhlíželi, ale to je jen střípek dokládající, jak málo společného má německá realita s českými představami o ní.)
I řada přemýšlivých a ke xenofobii a radikalismu neinklinujících lidí v Česku má tendenci vysvětlovat německé jednání v období migrační krize roku 2015 jako zkrat, poruchu systému. Přiznávají Německu funkčnost, výkonnost a racionalitu, ale domnívají se, že v létě 2015 tyto vlastnosti z nějakého důvodu utrpěly blackout a země šla zkratovitě proti nim. Tento domnělý výpadek bývá vysvětlován nejrůznějšími teoriemi - ti smířlivější mluví o "pocitu viny za nacismus", ti méně smířliví pak o "genocidě vlastního obyvatelstva".
Jenže před dvěma lety nenastal v Německu žádný zkrat. Naopak, systém vyprodukoval rozhodnutí zcela podle zásad, které z poválečného Německa udělalo úspěšnou zemi. Mezi nimi je na prvním místě zásada: problémy jsou od toho, aby se řešily. Ne aby se odkládaly, přesouvaly na někoho jiného nebo se z nich třískal politický kapitál.
Asi nikdo a nic už nedokáže definitivně vyvrátit nejnesmyslnější novodobý mýtus - a sice že Německo "pozvalo uprchlíky". Kancléřka se o to v debatě se Schulzem přesto opět pokusila. Nevzrušeným hlasem zopakovala, že o dočasném vysazení dublinských dohod rozhodla v situaci, kdy už byly desetitisíce uprchlíků v patové situaci v Maďarsku a bylo jasné, že krize je nad síly tamní vlády. Krok německé vlády problém nezpůsobil, ale řešil. Jistě, nelze vyloučit, že se někteří migranti vydali z Turecka až pod dojmem optimistických záběrů z Německa. Ale vzhledem k tomu, že příprava (zejména finanční) na cestu do Evropy nebyla záležitostí dnů, ale spíš měsíců, šlo těžko o nějakou početně významnou skupinu.
Nelze si nepovšimnout škodolibého zadostiučinění v české veřejné debatě při každém německém dílčím neúspěchu. Musí Německo prodloužit životnost uhelných elektráren? No jo, však my jsme to říkali, Energiewende je nesmysl, teď to vidí i oni. Přinesou česká média omračující zjištění, že integrace stovek tisíc migrantů vyčerpává úřady, stojí peníze a provází ji bohužel i kriminalita, včetně tragických incidentů? Nám to bylo jasné od začátku. Jenže Německo mezitím těžkosti řeší, a podle všech prognóz se zdá, že v tom bude po nadcházejících volbách pokračovat.
U nás se mezitím vede debata, zda být v užším jádru EU, které po německých volbách a s Německem coby klíčovým členem nepochybně vznikne.
Nikdo nás samozřejmě nemůže nutit. Stejně jako u jiných německých receptů by ale bylo dobře mít k případnému odmítnutí velice dobré důvody.
Pokud možno nespočívající v představách, které mají s německou realitou společného asi tolik jako reportáže ruských médií o ruské dívce znásilněné bandou uprchlíků v Berlíně.
On se Vladimir Vladimirovič vážně snažil.
