Hashtag #MeToo se začal masově šířit zhruba před dvěma měsíci a počet známých mužů propuštěných kvůli sexuální agresi dál roste. Alespoň tedy v Americe. Každé další jméno pochopitelně znamená novou vlnu článků, nové hádky v komentářích, nové zesměšňování a výhrůžky těm, kdo se ke kampani přidávají. Časopis Time minulý týden vyhlásil oběti sexuálního násilí, které o svých případech promluvily, za osobnosti roku. Trvalejší změně ale stojí v cestě způsob, jakým se o problému bavíme.
Americká autorka Ijeoma Oluoová v jednom ze svých nejnovějších textů popisuje, jak ji deník USA Today požádal o vyjádření k případům celebrit obviněných ze sexuálních útoků. Ijeoma byla ochotna odpověď poskytnout, ale její postoj se deníku nelíbil, protože nebyl dostatečně radikální. Noviny totiž hledaly stereotyp krvelačné feministky, která by podporovala odsouzení obviněných mužů bez řádného procesu, a k jejich zklamání Ijeoma řádný soudní proces jednoznačně podpořila. Upozornila jenom na to, že takhle formulovaná otázka odvádí pozornost od skutečného problému. Deník nakonec její odpověď nepoužil.
Lidé z USA Today nepochybně mají za to, že dělají svou práci dobře. Dávají přece prostor oběma stranám sporu, nebo ne? V jednom rohu aktivistka, ve druhém zástupce střízlivého pohledu na svět. Není tohle podstata novinářské zodpovědnosti? Krátce řečeno, není. Trochu méně krátce řečeno, praxe nesoudného "vyvažování" je naopak hlavní brzdou zodpovědné žurnalistiky a zaslouží si konečně v bolestech uhynout.
Otvíráme…
Na vlně nově zveřejněných případů sexuální agrese není překvapivé to, že se podobné věci dějí, ale že vyšly na světlo a mají nějaký dopad na kariéru i popularitu dotyčných mužů. To je ta část, která nemá historickou obdobu a kterou nikdo realisticky uvažující příliš neočekával. Právě naopak: pokud dobře víte, jaké to je, když se s vámi zachází jako s věcí, pak také víte, že stěžovat si obvykle nemá smysl. Dočkáte se v lepším případě smutného pokrčení ramen a konstatování, že svět je holt takový; v horším případě budete za potížistku nebo ohrozíte svoje bezpečí ještě víc.
Když se dozvíte, kolik známých mužů se na tomhle nastavení světa podílí svou vlastní agresí, zneužíváním a zastrašováním, nedá se tím pádem mluvit o šoku. Smutek, strach, hněv… Tím vším už jste si prošly. Zní to možná zvláštně, ale sledovat ten rostoucí seznam je skoro povzbudivé. Něco se děje. Jedna obzvlášť deprimující část vaší reality se snad poprvé v historii začíná měnit. Ale pak někdo zmíní "otevírání diskuse" a vám zatrne, protože víte, co bude následovat. Viděla jste to už nejmíň stokrát. Jistě, povídání o tom, jak řešit chronické ponižování a násilí vůči určitým částem populace, by byla skvělá věc. Jenomže to není ten druh diskuse, která se otevře, když začnete mluvit o sexuální agresi.
Muži, kteří nesouhlasí
Namísto plodné debaty o nejvhodnějším řešení začnou ze všech koutů vylézat "skeptici". To slovo dávám do uvozovek, protože jejich skepse má dost zásadní limity - v podstatě se omezuje jen na situace, kdy se po nich chce trocha sebereflexe. Nepřicházejí se zlým úmyslem (a chraň vás bůh jim naznačit, že možná ano), jen mají pochybnosti. Jenom by to všechno chtěli vysvětlit ještě jednou. Jinak. Slyšet ještě víc příkladů. Vidět důkazy, nejlíp stoprocentně nezfalšovatelné. Jde jim o spravedlnost a dobro nás všech. Chtějí zamezit honům na čarodějnice, chtějí předejít utrpení nevinných. Ne těchhle nevinných, tamtěch nevinných. Bezbranných boháčů, ubohých mužů s konexemi a vlivem. Protože když slavní muži přicházejí o práci kvůli obviněním ze sexuálního obtěžování, je to tragédie, která snese srovnání s upalováním žen v rukou inkvizice.
Celé by to bylo jenom bizarní, kdyby si tihle strážci domnělé spravedlnosti nepřisvojili téměř každou konverzaci o sexuálních útocích a nedostávali automaticky prostor v médiích. Z ďáblových advokátů se stávají hrdinové veřejných debat: muži, kteří nesouhlasí. Jedinci bez osobní zkušenosti s pozicí oběti sexuálního násilí, kteří přesto nesmějí chybět prakticky v žádné anketě a u žádného kulatého stolu. Ať jde o jakékoliv téma, bílí heterosexuální cisgender muži jsou jediná skupina obyvatel, která se běžně dostane k mikrofonu jenom proto, že chce něco říct. U všech ostatních se zkoumá kvalifikace, protože jejich identita je činí podezřelými ze zaujatosti. Ale bílý muž přece nemá agendu, je to prostě jen člověk a jako takový musí být slyšen.
Fenomén mužů, kteří nesouhlasí, je tak silně zakořeněný, že s ním pracují novináři i novinářky. Souvisí to s naším pomýleným vnímáním nestrannosti. Pokud jde o narušování mocenských mechanismů v základech společnosti (tedy nejen v politice nebo byznysu), i ta nejliberálnější část mainstreamové žurnalistiky se staví k pokroku s nedůvěrou a instinktivně se drží radši při zdi. Hranice přijatelného je definována tím, co dané médium samo dělá a jak píše - cokoliv, co by vyžadovalo změnu vlastního přístupu, je už příliš. Správný progres končí zhruba tři stupně od statu quo, dál už začíná radikalismus. A protože status quo zahrnuje muže v naprosté většině všech vlivných pozic, mediální konverzace podle toho musejí vypadat, jinak jsou vnímány jako nefér.
Debata řízená ignoranty
Přítomnost nekvalifikovaných účastníků samozřejmě celou veřejnou debatu deformuje a v podstatě ji zmrazí v nekonečném stadiu pochybností a marného přesvědčování. Těmto lidem totiž nejde o to, situaci pochopit, protože pochopit by znamenalo uvěřit a uvěřit by znamenalo přiznat si, že mají na problému nějakým způsobem podíl. Že se dívali jinam nebo se neozvali, když měli příležitost. Že mlčeli, přestože ozvat se by pro ně bylo menší riziko než pro ty, kterým se podobné věci dějí.
Hlas mužů, kteří nesouhlasí, má ve společnosti dokonce takovou váhu, že určuje tón diskuse, i když se jí tato skupina přímo neúčastní. Pusťte si rozhovor ženy novinářky s ženou respondentkou na téma sexuálního obtěžování a všimněte si, jak často předjímají výhrady, o kterých vědí, že nevyhnutelně přijdou. Jak se snaží preventivně ujistit publikum i sebe navzájem, že samozřejmě tolik nejde o nějaký ten urážlivý vtip nebo sáhnutí na koleno. S jakou rychlostí přistupují na nesmyslnou rétoriku o lehkých případech, které "rozmělňují význam" těch závažných.
Je to snaha jednak zbytečná, protože výhrady přijdou stejně, a jednak ponižující, protože není legitimní důvod se předem omlouvat, když hájíte svoje právo na lidskou důstojnost. Tohle je jedna z hlavních příčin, proč nemáme víc žen v politice nebo v manažerských pozicích: udržet si místo v mužském světě a dosáhnout základního respektu znamená snažit se znovu a znovu s naprostou přesností vystihnout míru, kdy vaše připomínka bude uznána za hodnou pozornosti, ale zároveň muže nenaštve. Je to umění, které vás nenaučí žádný kouč, a přitom se bez něj absolutně neobejdete, pokud chcete čehokoliv dosáhnout.
Nevyhnutelná únava a pocit bezvýchodnosti pak mají za následek to, že jsme vděčné za každého "muže, který souhlasí". Sem spadají empatičtější komentátoři, kteří jsou ochotni uznat, že problém tu opravdu je, a s trochou štěstí zvládnou situaci nezlehčit, jenomže i ti paradoxně dál potvrzují pravidlo o nadřazenosti mužského hlasu. Dostávají prostor a jsou přijímáni lépe, přestože jenom opakují, co už před nimi řekly desítky lidí s přímou osobní zkušeností, a často se je ani nenamáhají citovat. Muž, který souhlasí, je nakonec jenom další verze muže s názorem. Skutečně podpořit oběti sexuálního násilí znamená šířit a zdůraznit jejich výpovědi, ne vecpat do debaty svůj hlas.
Mýtus názorové bubliny
Oplzlé poznámky neexistují nějakým zázrakem v jiné části reality než znásilnění. To, co dělá ze sexuálního obtěžování celospolečenský problém, je jeho frekvence a všudypřítomnost. Nejde o jeden vtip, jde o desítky, stovky vtipů, kterými si jejich autoři potvrzují svou převahu nad vámi. Jde o to, co se šíří a předává jako norma. Učíme kluky, že projev převahy z nich dělá muže, a zároveň učíme holky, že nezvané komentáře na adresu jejich těla jsou lichotka. Není divu, že mužská věta "nejsi jako ty ostatní" dělá tolika ženám dobře. Ve skutečnosti totiž znamená "zasloužíš si, abych se k tobě choval jako k člověku".
Ozývají se námitky, že vyčlenit obhájce sexismu z debaty by znamenalo uzavřít se do názorové bubliny. Nic takového ovšem není prakticky možné - tyto hlasy jsou všude a slýcháme je celý život, není jak se od nich izolovat. Čelíte jim v práci i v rodině, na internetu na vás dotírají ze všech stran v podstatě každý den. Jakmile se vám podaří vydobýt si kousek prostoru, "muži s názorem" se do něj vetřou a dožadují se odpovědi na své námitky, i když se už předem rozhodli vám nevěřit. Nárokují si váš čas a zaštiťují se přitom svobodou slova, jako kdyby už takhle nedominovali většině veřejných konverzací, ať už virtuálních, nebo přímých. I vaši kamarádi na sociálních sítích se vás v dobré víře snaží zatáhnout do cizích hádek, aniž by jim docházelo, co vlastně dělají.
Osobování si práva na něčí bolest má tolik podob a je natolik obvyklé, že už je bereme jako samozřejmost. Lidé, kteří jsou terčem sexuálního obtěžování a útoků, ovšem nikomu nedluží sebeobhajobu. Nemají povinnost obětovat svůj čas a energii pokaždé, když si někdo usmyslí, a mají právo sami rozhodnout, kdy se podělí o nepříjemné, nebo dokonce traumatizující osobní zážitky.
Nespravedlivě odsouzení?
Jedním z oblíbených argumentů je také úvodem zmíněné dovolávání se řádného procesu a tvrzení, že tu dochází k porušení presumpce neviny. To by dávalo smysl, kdyby skutečně padaly soudní rozsudky bez důkazů, ale nic takového se běžně neděje. Problém je přesně opačný, sexuální násilí je vyšetřováno nedostatečně a i v případě prokázané viny jsou tresty často neúměrně nízké. Ze zkušenosti sociálních pracovníků, zdravotnic a dalších lidí vyplývá, že sexuální útoky a zastrašování jsou mnohem rozšířenější, než si myslíme, ale oběti je raději nenahlašují, protože mají oprávněný strach, že by se místo spravedlnosti dočkaly spíš dalších traumat.
Pokud jde o samotnou presumpci neviny, to je právní princip, který nikdo z nás mimo kontext soudních sporů nedodržuje. Všichni si vytváříme o ostatních nějaký úsudek, jedná se pouze o to, na čem je založený. Obviněné celebrity zatím přicházejí o dobře placenou práci - nehrozí jim chudoba ani skutečné sociální vyhnanství, některé subjekty se prostě jen rozhodly, že s nimi nechtějí dál spojovat své jméno. Nutno také připomenout, že na veřejnost se obvykle dostane jenom minimum detailů. Je silně nepravděpodobné, že by produkční společnosti byly ochotny rozvázat spolupráci s lukrativní mužskou hvězdou a tím ohrozit nebo rovnou zadusit množství úspěšných projektů, kdyby neměly důvod považovat obvinění za věrohodná.
Naše moderní dějiny nejsou dějinami křivě obviněných mužů a vítězných zlatokopek. Máme za sebou desítky a stovky let, kdy bylo naopak možné beztrestně sexuálně obtěžovat druhé za předpokladu, že jste patřili k té správné demografické skupině. Tohle je standard, tohle jsme dlouho považovali za přirozené. Ve společnosti, která vidí podřazenost určitých lidí jako normální, jsme vyrostli všichni a žádný "nezdravě rychlý" obrat ani omylem nehrozí.
Od přesvědčování k řešení
Pokud se máme někam posunout, nepůjde to bez zásadního obratu v perspektivě. A pro diskuse v televizi nebo rozhlase to platí dvojnásob, protože spoluutvářejí standard toho, co je akceptovatelné. Žádná oběť sexuálního obtěžování si nezaslouží být konfrontována s člověkem, který si něco přečetl a udělal se mu názor. Je absurdní po ní chtít, aby hájila a vysvětlovala svoje právo na základní lidský respekt, a je absurdní, když jsou stovky vyargumentovaných článků a tisíce osobních výpovědí donekonečna zpochybňovány jako přehnaná reakce nebo touha být středem pozornosti. Mediální snaha o vyvažování ústí v situace, kdy je jedna strana sporu tlačena do nesmyslných názorových extrémů jen proto, aby tuhle škodlivou praxi pomohla ospravedlnit.
Nemůžeme dál předstírat, že v debatě o tom, jestli je sexuální obtěžování skutečně tak rozšířený a vážný problém, existují dvě rovnocenné protistrany. Není možné dál ztrácet čas přesvědčováním někoho, kdo popírá realitu v zájmu ochrany vlastního ega. Máme na práci podstatnější věci - měli bychom se ptát, jak rozdílně tento problém dopadá na oběti z různých sociálních vrstev a různých etnik, co konkrétního můžeme změnit v přístupu k výchově dětí nebo jak zařídit, aby informovanost policie o podstatě sexuální agrese odpovídala 21. století.
Hnutí #MeToo je nepochybně kritizovatelné, například proto, že jeho celkový veřejný obraz se točí hlavně kolem bílých žen. Relevantní kritika ale nemůže být motivovaná potřebou být za každou cenu v opozici a nemůže vyplynout z instinktivní snahy oběti umlčet. Nepřikládejte zbytečnou váhu názorům, které říkají, že tohle hnutí ničeho podstatného nedosáhne. Nic srovnatelného jsme tu opravdu ještě neměli. Společenská změna není něco, co předpovíme jako počasí a buď se strefíme, nebo ne - společenskou změnu utváříme my. A její směr by měli udávat lidé, na které současná situace opravdu dopadá.
