reklama
 
 

Mezi Putinem a Havlem. Česká společnost už nevěří na zázrak

22. 12. 2014 9:30
Komentář Martina Fendrycha: Od změny režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme jiná společnost. V co jsme se změnili? Čemu dnes věříme? Umíme ještě vůbec věřit? Kam jdeme? Nebo se nepohybujeme nikam?

Od pádu minulého režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme dnes viditelně, hmatatelně jiná společnost. Jaká? V co jsme se změnili ve svobodě? - Nepochybně ve svobodě celou tu dobu od konce roku 1989 žijeme. Nikdo nám nediktuje, nejsme okupováni, máme svobodné volby atd.

Společnost, přesně řečeno většinovou společnost, nikdy nelze popsat přesně. Žádná přesná definice neexistuje. Ale měli bychom se pokoušet čas od času nahlédnout do zrcadla, podívat se sami na sebe, ptát se, kdo dnes vlastně jsme, v co jsme se proměnili.

Za komunistů se říkalo, že se česká společnost pohybuje v elipse, jejímiž ohnisky jsou Švejk a Mistr Jan Hus. Když to vezmeme kolem a kolem, nebylo to s námi tedy až tak zlé. Velká část lidí švejkovala. Na oko předstírala loajalitu režimu, ale zároveň ho nebrala vážně. Nevěřila mu. Posmívala se mu. Parodovala ho. Češi jsou od přírody ironici, nebo spíš bývali ironici, proto vymýšleli vtipy a těmi si ulevovali v té dusné době totality. (Humoru dnes značně ubylo.)

Žilo u nás i nemnoho Husů, míněno lidí nesmírně opravdových, oddaných pravdě, hledání pravdy, riskujících svoji vlastní existenci pro myšlenku svobody. Lidé víry, lidé neprázdní, naplnění, bojující beze zbraní.

Možná se v té podivné elipse pohybovala nejen česká societa jako celek, ale taky většina jednotlivců. Jak to? Lidé v podstatě věděli, co je dobré a zlé, že režim lži je prostě režimem lži. Doufali v něco lepšího, „až to praskne“, až se režim svalí, až budou zbaveni okovů. Prahli po svobodě, ať už si pod ní představovali cokoli.

Pak ty okovy zrezly a rozpadly se. Ocitli jsme se velmi snadno a rychle v otevřeném světě, bylo to najednou jen a jen na nás. Mohli jsme si vybrat, kam půjdeme, čím nový stát, novou dobu naplníme. Starší si jistě vzpomínají na počáteční étos, na nadšení, na naději, pocit zázraku.

Přesně to vyjádřil tehdejší prezident Václav Havel, když 21. dubna 1990 na Ruzyni přistál papež Jan Pavel II. Havel řekl: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku...“

Dutí lidé

Od doby étosu jsme dnes nesmírně daleko. Kde? Jaká ohniska centrují naši elipsu? Co jsou naše pozitivní a negativní vzory? Žijeme ještě mezi dobráckým, obhroublým Švejkem a Bohu absolutně oddaným Mistrem Janem Husem?

Máme nějakou naději, věříme ještě „na zázrak“? Nebo jinak: jsme ještě schopni věřit, že to, co se děje, je zázrak? Že svoboda je zázrak? Mír je zázrak? Samo sebou tu nemluvím o věřících křesťanech či jiných vyznáních. Tam jistě lidé věří na zázraky, na věčnost a její otisk v dnešku. Mluvím o většinové české společnosti.

Čemu dnes věříme? Za kým dnes jdeme? Máme ještě dnes nějakého Havla v příliš krátkých kalhotách? Vzbuzuje v nás, v českých masách, někdo svojí odvahou a svými ideály touhu, abychom byli lepší?

Zároveň platí princip relativity. Nic tedy neplatí, nikomu nevěřím, vzhlížím se v těch, kteří to druhým umějí nandat. Všecko se dá zpochybnit. Bylo sestřeleno malajsijské letadlo nad zónou, kterou ovládají proruští separatisté. Ale proč by ho nemohli sestřelit Američané, CIA?

Pětadvacet let „po zázraku“, o němž jsme nevěděli, jestli je zázrakem, jsme společnost velkou většinou nevěřící. Nejen nevěřící Bohu. Nevěřící ničemu. Jako celek, pokud se vůbec dáme jako celek ještě nazřít, připomínáme dutinu, dutý prostor, prázdnotu. Ta prázdnota má, jako každá dutina, tendenci se naplňovat. Každou chvíli se naplní něčím jiným, pak to ze sebe zase rychle vyvrhne a skočí po něčem novém, čím se znovu přecpe k prasknutí.

Jedním z našich ohnisek už jistě není Hus. O nějaké víře, byť nijak zvlášť specifikované, ale víře, nemůže být řeč. Když chybí víra a naděje, co je nahradí? Strach. Pomalu jsme se proměnili ve společnost strachu. Bojíme se kde čeho a kde koho. Ztráty zaměstnání, šéfa, nemoci (nezdravě nám záleží na zdraví, na vizáži). Bojíme se ztráty majetku. Jsme to, co máme, jsme papíry, tituly, konta. Bojíme se války. Jedním ohniskem je tedy strach o budoucnost.

To ohnisko je rozmlžené. Ke strachu se druží nesnášenlivost. Do tohoto ohniska můžeme zasadit Zemana, Klause nebo lépe Putina... Prázdnotu, obsah bez idejí, bez víry, naplňujeme tak, že se přimykáme k čím dál podivnějším postavám, všelijak chorým, poškozeným. Vkládáme do nich momentální důvěru. Nebo ne důvěru, my de facto nikomu nevěříme. My to na ně prostě hodíme: Hele, ten má miliardy, ten to tu za nás všecko vyřeší. Hele, ten je mazaný a mluví jak dlaždič, to je náš člověk.

Putin v nás

Prvním ohniskem je dnes tedy kupříkladu Miloš Zeman. Ale taky Andrej Babiš, samozřejmě. Dokud nezklame. Nebo Putin. Putin v nás. Proč Putin? Prázdnotou trpíme, je únavná, depresivní. Svoji prázdnotu vyčítáme „době“, „systému“, „demokracii“. Unikáme do útoků na svoje okolí. Ani v demokracii se nežije lehce, skoro nic v ní není zadarmo.

A tak se hodí Vladimir Putin, nedemokracie, autoritář, opak našeho systému. Funguje jako pomsta a trest nelehké svobodě (v níž už je to na nás, už nemáme výmluvu, že „oni“ nám nedovolili...) Cokoli Putin udělá, vše se hodí. Vždy je předem omluven. Mstí nás za naše nepovedené, prázdné životy, s nimiž nejsme spokojeni.

Zároveň funguje princip relativity. Nic tedy neplatí, nikomu nevěřím, zhlížím se v těch, kteří to druhým umějí nandat. Všecko se dá zpochybnit. Bylo sestřeleno malajsijské letadlo nad zónou, kterou ovládají proruští separatisté. Ale proč by ho nemohli sestřelit Američané, CIA?

Do systému, kde nic neplatí, vše je relativní, patří i tvrzení jako „nejsem rasista, ale nesnáším cikány“, „nejsem xenofob, ale od muslimů raději dál“, „budoucnost vidím černě, tak si musím užít hned“, „sám mám málo, tak co bych se staral o nějaké z války prchající Syřany“.

Kdo je jiný, ten budí podezření. Nevěřím ničemu a nikomu, nevěřím v nic, tudíž jsem nakonec nakloněn věřit každé spiklenecké teorii: řídí to tu FBI, rejdí u nás CIA. Kdo nemá názor jako já (neklečí před stejnou modlou), ten musí být „někým placen“. Jakmile lidé ztratí ideály, nevěří, že by je mohl mít někdo jiný. Proto „všichni kradou“. Proto jsou už zase (jako za bolševika) podezřelí intelektuálové. Jedna z model jim přiřkla nadávku „pražská kavárna“. Podezřelí jsou vzdělanci. Každý, kdo vyčnívá - kromě model.

Jaké je druhé ohnisko české elipsičky? Protože to nikdy není tak, že je celá společnost prázdná, bez víry, bez obsahu. Druhým ohniskem dnes už nemůže být Jan Hus. Oddaný křesťan nepřitahuje. Církve byly – jako skoro všechno – zpochybněny. Zasáhla je společenská vlna nevíry.

Druhým ohniskem je Havel. Paměť étosu. To tvrzení je provokativní, mnohé nadzvedne, ale druhým českým ohniskem je Václav Havel. Proto je dnes, tři roky po smrti, tolik nenáviděn a napadán. - Bylo zajímavé vidět, jak lidé demonstrující letos 17. listopadu v Praze nesli fotky Havla. Někdo třímal papundeklovou ceduli Havel na Hrad!

Proč právě Havel? Protože je části společnosti blíž než Hus. Protože dělal chyby. Protože nebyl svatý a nehrál si na svatého. Protože byl homo politicus, kterému tahle malá, zaprděná země a její obyvatelé leželi na srdci. Protože v sobě měl víru a bylo to vidět. Havel nebyl cynik. Nebyl pragmatik, ale dramatik. Protože byl velmi dnešní, skoro byste mu ještě dnes mohli poslat tweet.

Druhá část české society cítí, že vracet se k Havlovi znamená vracet se k étosu svobody. Naplnit prázdnotu a nehybnost přecpaného břicha vírou, že smysl má nemyslet jen na sebe. Nežít pro sebe. Smysl, takový ten nesmyslný, nepragmatický, má přijmout zoufalé utečence. Vyjít jim naproti. Svoboda stojí za to. Nesmíme si ji nechat vzít. Smysl má zahnat strach.

Společnost pohybující se v elipse, jejímiž ohnisky jsou strach a Havel. Společnost mezi Putinem a Havlem. Společnost mezi nevírou a vírou. Mezi relativitou a činem. Mezi nehybností, rezignovaností a pohybem.

autor: Martin Fendrych | 22. 12. 2014 9:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama