Nezmiňuje přitom ani menšinovou vládu ODS, ale ani například vládu ODS s lidovci. Vnitřní komunikace strany je jiná než její proklamace navenek, jaksi otevřenější, upřímnější, a Zelení ODS rozhodně nezavrhují, ale...
Bursík tíhne k ODS...
Bursík je racionální politik a stranu pragmatizuje. Je sám orientován spíše doprava, a byť kategorie levice a pravice, zvlášť v případě téhle strany, přestávají být relevantní, posouvá i Zelené blíže k ODS.
To však není překážkou pro to, aby Bursík objektivně hodnotil situaci, a on tak coby politický matador činí. Vede stranu, která by v koalici s ODS a lidovci asi v praxi nemohla fungovat. Jakkoli totiž současné vedení strany působí umírněně a smířlivě, stranická základna je naladěna radikálněji, což dokládá i vývoj v posledních letech, kdy vzájemné půtky vedly k několikerému štěpení.
...ale Zelení jako strana ne
Lze si jen těžko představit koaliční spolupráci Zelených s ODS například před volbou prezidenta, když přirozený kandidát ODS Václav Klaus vede odnepaměti boj proti mnoha iniciativám ekologických hnutí. Boj iracionální, o to však urputnější. Za takového stavu věci je představa podpory kandidátovi ODS ze strany Zelených reálná asi stejně jako podpora aktivisty za práva homosexuálů Jiřího Hromady lidovcům.
Ani vztah Zelených k lidovcům by zřejmě nefungoval hladce; mezi Zelenými a jejich příznivci je sice mnoho věřících lidí, pro které je duchovní dimenze života nesmírně důležitá, jsou to však začasté zároveň kritici nešvarů v klasických církvích, s nimiž mají mnozí vlastní neblahou zkušenost. Zde je ale povolební kooperace přeci jen reálnější než v případě ODS, byť by určitě došlo k velmi vyostřeným sporům, například co se postavení žen týče.
Odhlédnuto od těchto faktů je ale třeba se ještě jednou vrátit k Bursíkovu výroku, zmiňovaném v úvodu článku; ukazuje totiž, kromě relevance úvah nad povolební spoluprací, ještě to, že Bursík sám možná věří spíše v úspěch sociálních než občanských demokratů. A to je mimořádně závažná věc.
Občanští demokraté se v posledních letech dostávají do podobné situace jako komunisté. Mají svou jistou podporu od pevného jádra příznivců, ale mimo tento okruh jen těžko získávají hlasy. Dokonce se stávají stranou odmítanou, podobně jako komunisté, kdy pro mnoho voličů představují nepřijatelnou alternativu.
Ne tak sociální demokraté, které neuzavřel ani hulvátský Miloš Zeman. Jejich věrní sice netvoří tak početnou skupinu jako u ODS, strana je naproti tomu ale schopna získat hlasy mnoha politicky nevyhraněných voličů, kteří se nerozhodují podle nějakého světonázoru, ale spíše vybírají podle toho, co jim to v krátko- či střednědobém horizontu přinese.
Navíc i ze srovnání lídrů vychází ČSSD lépe. Jiřímu Paroubkovi se sice poslední týdny nedaří, navíc se ne úplně šťastně prezentoval v poloze lidového a žoviálního politika, což mu mnohá média jen těžko odpouští, ale i přesto je ve srovnání s nevýrazným Mirkem Topolánkem charismatičtějším, a tedy přitažlivým kandidátem. Stranu sice nyní poškozují mnohé aféry, často ale jde o kauzy, s nimiž současné vedení nemá nic společného.
Zamíří Zelení k ČSSD?
Političtí komentátoři často opakují, že vidí prostor pro nové politické uskupení v pravé části středu. Mají pocit, že levá část středu a "čistý" střed je již obsazen, a nejsou schopni reflektovat jinak minulost, kdy vedle ODS byla vždy ještě minimálně jedna pravicová neextremistická strana.
Je proto pochopitelné, že mají tendenci z ničehonic úspěšné Zelené řadit napravo, jen co se jim poskytne příležitost. Realita je ale složitější, zvlášť ta Zelená. Méně pravo-levá.
Intelektuálněji naladěným příznivcům strany to nevadí, jde jim o konkrétní cíle, a hlavně - jde jim méně o peněženky než druhým. Pokud ale ve volbách nakonec přeci jen uspějí, budou si muset pro realizaci svých záměrů najít partnera. Labouristicky, resp. blairovsky střižená, tj. otevřená sociální demokracie by jím mohla být rozhodně spíš, než v pravé části spektra zakopaná ODS.
Autor studuje politologii na Masarykově univerzitě v Brně