Podíváme-li se pod tímto úhlem na naše tři přední politické představitele Havla, Klause a Zemana, zahlédneme tři odlišné typy - jak říká profesor Milan Nakonečný - sociální politické inteligence.
Pan Václav Havel vykazoval zejména hned po listopadu 1989 vysoký stupeň politické kompetentnosti při demokratizaci země. Svou disidentskou minulostí a svým slovníkem oslovoval hlavně mladé lidi, kteří se starým systémem již nechtěli mít nic společného a starší generaci, která ještě v ozvěnách byla spjata s první republikou.
Pan Václav Klaus vykázal vysoký stupeň komptentnosti v druhé etapě při měnové politice a zformování standardního stranického systému země. Platí to zejména pro léta 1991 až 1994. Svou minulostí jako vůdčí osobnost neoficiální české ekonomické obce a svým slovníkem oslovoval převážně střední generaci, kterou zval k účasti na velkolepé společenské proměně a promíjel ji selhání v minulosti.
Otázky, na které budeme hledat odpověď, jsou: Jakou kompetenci lze připsat v následujících letech panu Miloši Zemanovi? Čím obohatil tuto společnost? Jak se vymezoval?
Myslím, že kromě sjednocení jistého typu lidí do jedné politické strany, což se týkalo předchozí eptapy, která byla dovršena v roce 1996 respektive 1998, lze i s tímto malým odstupem nejspíš říci, že tuto společnost neobohatil ničím, jen soustavně poškozoval rodící se politickou kulturu země. Vymezoval se zásadně negativně: šel vládě po krku, stranické legitimace chtěl vázat do kůže svých protivníků, země byla podle něj spálená a plná zlodějů a tunelářů. Když mu někdo připomněl sliby či rozpory, byl pro něj hnůj. Jeho slovník ho jednoznačně usvědčuje z toho, že se obracel na lidi frustrované, nespokojené, jejichž očekávání a ambice nebyly naplněny. A takových lidí je po každé výrazné změně ve společnosti dost nejen kvůli tomu, že každá vláda, která se na změnách podílí, udělá nutně chyby a nedodrží všechny sliby, ale také proto, že dost lidí při střetu s tvrdou skutečností neobstojí. Zeman tedy svou politickou kompetenci založil na přesné diagnóze stavu společnosti po velké změně, a tím vyšel vstříc veřejné poptávce dosti velkého počtu různorodých občanů, kteří hledali viníka či viníky za svá osobní selhání nebo se chtěli jen podílet na moci a z toho vyplývajících výhodách.
Miloš Zeman a jeho dva převleky
Každé roli ve společnosti odpovídá jiná image. Ten, který image vytváří, je imagemaker, tedy tvůrce toho, čemu říkají odborníci "psychický otisk reality subjektivně přepracovaný do formy dojmu". Pan Miloš Zeman, bývalý premiér, neúspěšný kandidát na prezidenta a důchodce z Vysočiny je imagemaker amatér. Dvakrát za patnáct let si vytvářil nový obraz sám.
Podívejme se nejprve na to, jak pracoval na svém obrazu ve společnosti jako kandidát na premiéra a jako premiér a pak jaký obraz si snažil vytvořit jako kandidát na prezidenta a důchodce z Vysočiny.
Když se snažil Miloš Zeman dostat do Strakovy akademie, okázale nedbal na své oblečení. Typické byly jeho ohnuté límečky u košile, nevkusné kravaty a pomačkané šaty, které ostře kontrastovaly s vždy dokonale oblečeným Václavem Klausem. V tomto kostýmu pracoval nejčastěji s již zmíněnými pojmy "spálená země" a "tunelář". Sto tisíc jich chtěl dostat "do tepláků", tedy do kriminálu. Už převlek i tento metaforický slovník a cílová skupina, pro kterou byl určen, má silnou vypovídací hodnotu o tom, kdo ho používá. S těmito pojmy nepracuje člověk s jeho vzděláním, když hovoří s partnery, ale takhle mluví intelektuál v hostinci třetí cenové skupiny, aby se přizpůsobil společnosti. A tak činí většinou proto, že se za to, čím je, stydí, nebo proto, že si myslí, že jinak by mu jeho cílová skupina, kterou chce jako své voliče oslovit, nerozuměla.
S tímto hospodským výrazivem, které je sociální skupině s nejnižším vzděláním dostatečně srozumitelné a které pro svou neurčitost a nepřesnost je nežalovatelné, vyhrál Miloš Zeman volby. Jeho teze, že většina voličů sociální demokracie se musí rekrutovat z hostinců třetí cenové skupiny, neboť jsme tradičně národ plebejský, se potvrdila a Zeman jako premiér mohl přitvrdit.
Zhrubnutí premiéra v době jeho vládnutí se nejzřetelněji projevilo tehdy, když se vracel ke kauze Bamberk, která mohla ohrozit jeho vítězství ve volbách v roce 1998 a při komentování kauzy Olovo v roce 2000. V obou případech se dostal do střetu s novináři. Jeho slovník propadl ještě o patro níž do čtvrté cenové skupiny a ty, kteří pochybné praktiky jeho vládní kamarily odhalovali, již jen hrubě urážel. Z této doby pocházejí známé výroky: "Trápí mě ten póvl a ten hnůj, kterým část české žurnalistiky prochází. Dokazuje to, že novináři jsou blbí." Nebo: "Dospěl jsem k názoru, že novináři jsou hyeny a že je zapotřebí je zničit ohněm a mečem." A i když v sobotu 7. října 2000 otisklo Právo jeho článek Konec mé války s komentátory, nedokázal se udžet na rovině věcných argumentů a naplnil očekávání svých voličů, když napsal: "I když se novináři vydávají za hlídací psy demokracie, nejsou v české společnosti pitbully, ale spíše degenerovanými podvraťáky."
Zemanova praktická finanční politika ale ve výsledku v porovnání s jeho následovníky nebyla scestná, jak napsal ekonom Pavel Kohout, protože stát nezadlužila a neřídila se populistickými sliby. Nezapřel, že původním vzděláním je ekonom.
Ale vraťme se k jeho rolím: Zatímco Zeman jako premiér se stylizoval do role intelektuála, který se přizpůsobuje sociologické struktuře svého národa, o čtyři měsíce později, po odchodu z Úřadu vlády na Vysočinu, vyrazil ke ztěči na Hrad ve flanelové košili, manšestrákách a pruhovaných bačkorách s kominíčkem, tedy v převleku za českého Honzu, jako jeden z bezejmenné většiny českých lidiček, který to z malé české chaloupky - v níž hodně o samotě četl - někam dotáhl. Protože byl starší a unavenější, s lulkou a skleničkou becherovky v rukách směrem k novinářům říkal: "Pohrdání se změnilo v lhostejnost, což považuji za korektní vztah." Předstíral, že by byl druhý Antonín Zápotocký, lidový prezident, který utíkal ochrance, aby si zaskočil za svými chlapy do hospody, kterých se chce ve svém úřadě co nejvíce zastávat. Dělal, že o post prezidenta nestojí.
Jak tuto roli myslel upřímně, prozradil na sebe tehdy v rozhovoru s MF Dnes, když řekl, že změnil názor na prezidentského kandidáta Otakara Motejla po té, co jako ombudsman podal ústavní stížnost vůči regulaci nájemného, čímž se postavil jednoznačně na stranu majitelů domů.
Tato účelová konstrukce, kterou mu bohužel žádní novináři tehdy nevyčetli, nás totiž upozorňovala na to, že jeho role byla falešná, že nechtěl jen tak mimochodem pomoci národu, když bude v nouzi a nebude žádný jiný průchodný kandidát, ale že o prezidentský trůn chtěl silně bojovat a je ochoten použít v tomto boji jakýchkoliv prostředů. Pan Motejl není politik, ale ochránce lidských práv a jako takový musel hájit jedno ze základních práv, a to je právo na nedotknutelnost soukromého majetku. Tohle Miloš Zeman moc dobře věděl, když se mu to ale hodilo, zapomněl na to a falešně obviňoval soka v klání o prezidentský stolec. Když ve volbách na prezidenta neuspěl díky zradě vlastních poslanců a levice vůbec, odstěhoval se definitivně do Nového Veselí.
Zemanovy nízké a urážlivé bonmoty a jeho pustý populismus s odstupem času zřetelněji poukazují na dvě věci: Zaprvé, že neměl cit pro obecně uznanou míru, že je tudíž nemocně zahleděn pouze sám do sebe a kolem sebe má už jen zrcadla a žádná okna. A zadruhé, že jeho schopnost říkat to, co si myslí, že od něj chce někdo slyšet, je větší, než říkat to, co si on sám skutečně myslí. Dnes to může vypadat dokonce tak, že Miloš Zeman si postupně nemyslel už vůbec nic a časem říkal jen to, co si myslel, že bude zvyšovat jeho volební preference a moc uvnitř strany. Tak se choval i při psaní svých dvoudílných politických pamětí Jak jsem se mýlil v politice a Vzestup a pád české sociální demokracie (viz příloha), i při nejrůznějších manévrech pomocí kterých chtěl manipulovat z Vysočiny sociální demokracií. Jako se význačně podílel na odstranění Stanislava Grosse a Vladimíra Špidly z čela sociální demokracie, tak svým načasovaným vystoupením ze sociální demokracie na 21. března 2007, tedy čtyři dny před volbami předsedy, se pokusil odstranit z čela strany Jiřího Paroubka. To se mu nepovedlo, ale alespoň ho silně oslabil. Jiří Paroubek byl zvolen jen šedesáti procenty hlasů, což je nejhorší výsledek v sociální demokracii, jakým byl předseda zvolen po roce 1989, když neměl protikandidáta. Miloš Zeman sociální demokracii neustále od odchodu z čela strany škodí, celou dobu chce ať vědomě či podvědomě jen sobě a ostatním dokázat, že on byl ten nejlepší. Jestliže v první fázi byl úspěšným politikem, druhá fáze už na něj prozrazuje, že jen politikaří, že v něm není už vůbec nic než hypetrofovaná touha po tom být vidět, slyšet a vládnout či alespoň z pozadí vládnutí ovlivňovat.
Miloš Zeman nebyl velkým politikem
Proto lze říci, zpětně, že Zeman - ač sociální demokracii vyhrál volby nebyl nejspíš velkým politikem, protože do politiky vnesl manýry, kterých se dodneska těžko zbavujeme: kromě toho, že snížil politickou kulturu ve verbální rovině, nezvládl ani praktické vládnutí ač ledascos prosadil, protože ho přenechal lobbyistům: strukturu armády vládě určovala zbrojní lobby, stavbu D47 dálniční lobby a velení policie se přímo napojilo na sociální demokracii atd. A jistě nebyl Zeman ani vtipný, protože humor, řečeno s Poláčkem, spočívá jen na relativitě. Humorista je básník, jenž ze dvou prvků, ze dvou situací vytváří komický pandant ke vznešené nedostupnosti. Co mu nelze určitě upřít, že byl dobrý parlamentní řečník, asi nejlepší ze všech, jakého jsme po listopadu v politice měli. Podle komentátora Bohumila Pečinky na něj kamarádi z mládí prozradili, že si projevy cvičil doma před zrcadlem. My můžeme dodat, že totéž dělal Hitler.Jenom s tímto kladem ale politik vystačit určitě nemůže. Jaký byl ale doopravdy Miloš Zeman politik, ukáže až historie, která bude moci v delším časovém horizontu zkoumat deformace, které se za jeho vlády v naší politice zabydlely.
Co lze ale již dnes zkoumat, je jeho jazyk: Řeknete-li někomu něco hrubého, sprostého a neotesaného, jako to dělal a dělá dodnes Miloš Zeman, po čemž ústa zapáchají, nesdělujete o tom člověku či skupině lidí zhola nic. K nadávce, zvlášt opakované, z které se stává klišé, se člověk uchyluje buď v afektu, který zatemňuje mozek, nebo z důvodů vnitřní nedostatečnosti. Klišé je ustálený automatizovaný obrat, z něhož se častým užíváním vytratil obsah, není nositelem informace, je pouhou nálepkou. Používá-li někdo nadávky-klišé opakovaně při označování stejných subjektů, z klišé se stává kýč. Tyto nadávky už nemají žádnou hodnotu.
Vulgární sdělení je pouze výpovědí o smrdutém autorovi, o jeho vnitřním nastrojení, úrovni a vychování. Určitě na autora prozrazuje neochotu o svých protivnících přesně myslet. Voličů ani svých stranických kolegů si moc neváží, demokracie je pro něj namáhavý způsob spravování země a simulakr je naopak přijatelný způsob k odvádění pozornosti. Psychiatr by zřejmě musel konstatovat, že jde o osobnost sebestřednou, kterou kladné vlastnosti na bližních moc nezajímají, která je nevyrovnaná, vnitřně lehce zranitelná, jež si nevěří a používáním klišé, bonmotů a simulakrů se snaží zamlžit před sebou zrcadlo, aby se náhodou nezahlédla. Potvrzuje to i vysoká míra stylizace jeho pohybů. Můj starý učitel češtiny by řekl: Nedokrasovědec.
