Hvězda je planetárně známá osobnost, do níž si kolektivně projektuje své nenaplněné tužby mnoho obyčejných a neznámých lidí. Takové osobnosti jsme měli v nedávné době zřejmě jen tři: Věru Čáslavskou, Martinu Navrátilovou a Emila Zátopka.

Prominent je slovo odvozené z latinského výrazu prominere a používá se pro označení osobností, za kterými je nějaký mimořádný lidský výkon. Právě z nich se při dobré konstelaci mohou zrodit i planetární hvězdy. Takových lidí již máme mnohem víc.

Celebrity žalují

A teprve na třetím místě jsou celebrity, o nichž se někdy hovoří přesnějším výrazem expresivní elity. Za nimi většinou není nic jiného, než skutečnost, že se v pop novinách a bulvárních médiích vyskytují často a jejich jméno má vysokou frekvenci, takže je hodně lidí zná. Do této kategorie se čím dál tím víc přesouvají i politici, protože jejich jméno už není možné spojit s žádným mimořádným výkonem (není je tudíž možné považovat ani za hvězdy, jakými byli třeba Gorbačov a Reagan, kteří zbořili bipolární svět, či za prominenty, jako tomu bylo třeba u pánů Adenauera, který s panem Erhardem vybudoval německý hospodářský zázrak, de Gaulla, který se stal fancouzským symbolem německého odporu, Churchilla, který dostal Nobelovu cenu za celoživotní ochranu lidských práv, či Kohla, kancléře sjednotitele, nebo prezidenta Havla, který se podílel na připojení střední Evropy ke staré Evropě).

Celebrity se snaží již delší dobu ovlivňovat zpravodajství, které se jich týká, žalob na média přibývá. Pomsta bulvárních médií není sladká, ale chladná, tvrdá a levná (Der Spiegel). Běžná cena za zaslanou kompromitující fotografii z telefonu, kterou platí média, je v Evropě 500 eur.

Kolik dostal od Novy Radek Pivoňka, který natočil v neděli 23. července 2006 na video pomocí mobilu ministra Bublana při jízdě z Brna do Prahy, když jel bez zapnutého majáčku více než 170 kilometrovou rychlostí, nevíme, ale jistě to bylo méně, než kdyby měl na pana Bublana číhat nějakou dobu celý štáb televize nebo nějaké redakce, jako číhala Mladá fronta Dnes na policejního prezidenta Husáka.

Všichni kontrolují všechny

Mobily s fotoaparátem totálně změnily situaci na naší planetě: celý svět je všude, kde jsou lidé, kompletně kontrolovaný a tam, kde nejsou, je pozorují družice či stacionární kamery. Žádná obecně známá osobnost si už není nikde jistá, že ji někdo právě nenatáčí na video nebo nefotografuje. Německý televizní showmaster Schmidt si již před rokem zpravodajskému časopisu Der Spiegel posteskl, že vystoupí-li v Hamburku z vlaku a jede-li na pojízdných schodech, vyfotografuje si ho telefonem jen za tuto dobu nejméně deset lidí, a to se týká samozřejmě stejně Ralfa Schumachera jako George W. Bushe, kteří si už nemohou být jistí vůbec nikde. Veřejná kontrola dosáhla orwellovských rozměrů a slavní paparazziové již představují pro celebrity menší ohrožení, než obyčejní a zcela anonymní lidé.

Zvláště když tytéž celebrity vyžadují pomocí paragrafů přísné dodržování pravidel od druhé strany, což je právě případ ministra vnitra Bublana, který byl přistižen těsně poté, co jeho aparát začal dohlížet na zpřísněná nová pravidla silničního provozu. Vyjádření ředitele ochranné služby Policejního prezidia Lubomíra Kvíčaly, který tvrdí, že podle současných předpisů ochranka může překračovat povolenou rychlost, nemusí být připoutaná a může za jízdy telefonovat, za takovéto situace nemůže dlouho platit. Už proto ne, že takováto arogance vůči občanům bude politikům i police jako takové dál ubírat na popularitě a při volbách umenšovat jejich legitimitu. Za totality jim to bylo jedno, dnes však na to začnou doplácet. Bulvár díky tomu, že vyzývá své posluchače a čtenáře, aby mu posílali zajímavé snímky celebrit, a díky nové generaci mobilů získal i u nás, kde je nejvíc prodaných mobilů ve střední Evropě, miliony očí a uší. Každý, kdo má telefon s fotoaparátem, je potencionálním novinářem bulváru.

Novinář jako lokaj

Zatímco politici jsou všude na světě bezradní a bránit se moc nemohou, protože by to ublížilo jejich popularitě, kdyby útočili na média, která potřebují (v minulých dnech byl takhle vyfotografován třeba prezident George W. Bush jak jí ne zrovna nejvybranějším způsobem divoké prase či fotbalista národního německého týmu David Odonkor, jak močí na autoparkovišti), celebrity z uměleckého světa jdou jinou cestou. Pokoušejí se s médii domluvit a o výtěžek se podělit. Sami sebe pasovali do role glamour-šlechticů a v novinářích a fotografech vidí lokaje, kteří mají z jejich dvora podávat jen "dobře ošetřené" zprávy a fotografie. Teď jde samozřejmě o to, do jaké míry jim bulvární média budou vycházet vstříc.

Kudy se situace ve zpravodajství o celebritách, které většinou plní stránky pop novin a bulvárních elektronických i printových médií, bude vyvíjet, ukazuje nejzřetelněji asi hudební branže. Součástí většiny význačnějších koncertů už jsou i tvrdé smlouvy s fotografy, kteří mají na koncert přístup. Fotografové mají pro svou práci omezený čas, většinou mohou fotografovat jen při prvních třech písničkách či skladbách a dokonce jen z jednoho povoleného místa. K tomu ještě bývá omezeno právo ke zveřejnění fotografií na určitý časový úsek a dokonce jen na předem vyjmenovaná média. Manažeři při uzavírání těchto smluv kalkulují s tím, že ošklivý snímek se díky tomu může objevit jen jednou, bezprostředně po koncertu, a to ještě navíc v nevýznamných lokálních novinách. Samozřejmě, že v době mobilních telefonů s fotoaparáty, které má většina publika u sebe, je toto opatření trochu směšné, ale kvalita snímků z mobilů není tak velká, aby se dala používat na titulní stránky.

Nefotit. Zpívám!

Nejdál ve všech omezeních šel v minulých dnech zpěvák Robbie Williams, když zakázal vstup na své koncerty v Německu veškerým tiskovým agenturám a všem ostatním pomocí smluv odejmul práva na zveřejnění veškerých snímků. Výsledek: Všechny agentury po koncertu v Drážďanech nepřinesly o jeho show ani tu nejmenší zprávu a noviny Dresdner Neueste Nachrichten vyšly s bílými místy místo s fotografiemi. Proti těmto praktikám na dalších koncertech v Mnichově (kde má být na začátku srpna) a ve Skandinávii se chystají protesty publika, jak budou vypadat, zatím není jasné.

Kam až tyto praktiky mohou jít, popsal Der Spiegel, který cituje případ Cosma Shiva Hagenové, která se nechala fotografovat pro Playboy nahá, ale o tom, co smí časopis otisknout, už rozhodoval jen její právník, který nakonec vybral na titul její portrét. Pro ty, co o pozadí celé události nic nevěděli, byla tato událost signálem, že Playboy se inovuje a hledá novou tvář.

Tiché dohody

Většinou se jde ale jinou cestou a i tzv. odhalení jsou výsledkem vzájemné dohody mezi agenturou, fotografem a celebritou a mezi tyto tři subjekty se také dělí utržené peníze stejným dílem. Šéf známé firmy Big-Pictures Darryn Lyons říká: Díky těmto smlouvám jsme se stali přátelskými paparazzi. Tuto metodu ale řada fotografů odmítá. Thomas Schumann z Bildu (titul prodává kolem tři milionů exemplářů denně) říká: "Tohle už nemá nic společného s novinařinou, ale jen s vyděláváním peněz. S tím nechci nic mít, taková práce mi už nečiní radost."

Díky tomu, že se o peníze dělí nyní tři subjekty, ceny inscenovaných bulvárních fotografií stoupají. Čtyři miliony dolarů musel zaplatit před několika týdny americký časopis People za první fotografie Shiloh Nouvelové, která se narodila Angelině Nouvelové a Bradu Pittovi. Němci odmítli tolik peněz zaplatit, a proto se o práva podělily dvě redakce Gala a Bunte. Zaplatily "jen" několik set tisíc eur, ale díky tomu, že prodali větší náklad, se jim investice zřejmě vrátila.

Rodiče malé Shiloh se během festivalu v Cannes, kde byl uveden film Babel, na němž se podíleli, ubytovali v luxusním hotelu v Namibii, odkud do Cannes létali a s tamější vládou se domluvili, že za to, že jejich zemi a jejich hotelu udělali reklamu, nevpustí během jejich pobytu do Namibie žádné novináře. Těm novinářům, co se tam dostali, byly na letišti zabaveny filmy. Namibijská společnost pro lidská práva vydala tvrdý protest.

Pan Pivoňka versus státní moc

U nás, kde se v showbyznysu takové peníze netočí, to bude asi vypadat trochu jinak. I naši politici se zřejmě budou chovat jinak než ve staré Evropě, neboť tu platí pro ně stále ještě předpisy, které přežívají z doby totality a hlavně vládne ještě duch této doby, kdy byli "rovnějšími mezi rovnými" a mohli si dělat, stejně jako policie, co chtěli. Proto lze předpokládat, že se státní moc nějak pokusí zveřejňování kompromitujících snímků omezit. Jak, to teprve uvidíme právě na vztahu k panu Pivoňkovi či Mf Dnes, jejichž potrestání, za to že drželi fotoaparát za jízdy a jeli vyšší rychlostí, má řešit pan ředitel Kvíčala respektive dopravní policie. Způsob řešení nám ale jasně ukáže tendenci, kam se náš stát ubírá: jestli směrem k Namibii, nebo ke staré Evropě, kde se naopak většinou politici bojí používat majáčky (výjimku tvoří státní návštěvy) a využívat své výhody, aby si nesnížili svou popularitu.

Autor je novinář a spisovatel.